----- Mapa 1 ----- Mapa 2 ----- Mapa 3 ----- Mapa 4 -----
Z Kladna jsme vyjeli v neděli večer, přespali jsme v Kralovicích a v pondělí velmi brzy ráno jsme začali ukrajovat dlouhé kilometry. Museli jsme jet přes Zlín kvůli pracovním záležitostem. Před polednem jsme si na slovenské hranici vyměnili 300 SKK na oběd. Ten byl v obci Madunice a stručně řečeno nenadchl. Jeli jsme výše uvedenou trasou, protože se mi nechtělo kvůli pár km kupovat slovenskou dálniční známku. To platí vlastně i o té maďarské. Kolem šesté večer jsme vstoupili do Chorvatska a kolem osmé do Bosny. Hranice do Chorvatska byly první, které nebyly společné, tj. zvlášť kontrola od Maďarů a o pár stovek metrů dále od Chorvatů. Na hranici Chorvatsko-Bosna to bylo podobné, jen s tím, že chorvatský kontrolní post byl před mostem přes Sávu a bosenský za ním. Ale spíše než do Bosny a Hercegoviny nás vítaly cedule do Republiky srbské, a to cyrilicí. Podél trasy přes Doboj a Zenicu bylo docela dost různých motelů a penziónů a nápisy nabízely i pokoje za 10 EUR. I kdybychom neměli rezervovaný pokoj v Sarajevu, asi by nebyl problém s přenocováním. Dokonce jsem o tom i uvažovali, protože přece jen bylo už dost pozdě a před námi hodně kilometrů (od bosenské hranice do Sarajeva skoro 200). Dojeli jsme ale až do Sarajeva. Nakonec několik desítek km před Sarajevem byla dálnice, takže to šlo rychleji. Náš penzión jsme našli tak, že ve čtvrti, kde měl stát, jsem náhodně zastavil na benzínce a zeptal se obsluhujícího. Ten nechápavě zavrtěl hlavou a ukázal na barák, který stál hned vedle. Nevím, jestli v penziónu Suljović tu noc spal ještě někdo jiný. Na recepci nám večer dali na výběr z několika pokojů (což nám bylo celkem jedno, protože jsme nevěděli, v čem se liší). Spali jsme tak, že za zdí vedle našich hlav byla poměrně frekventovaná hlavní ulice. Byli jsme ale tak unaveni, že nám to bylo jedno.
14.8.07 Sarajevo – Shengjin (přes Brod, Nikšič, Ščepan Polje, Pivu, Nikšič, Podgoricu, Hani i Hotit, Shkoder, Lezhe)----- Mapa 5 -----
Ráno jsme dostali snídani (na výběr byla vejce asi v pěti variantách a žádná káva). Na recepci jsme si vyměnili jsme si pět eur na deset bosenských marek, vzali pár docela dobrých prospektů města a odjeli do centra. Bohužel jsme zjistili, že máme vybité všechny baterie do foťáku, takže fotit jsme mohli až další den v Albánii po nabití, což je škoda, protože jak Sarajevo, tak cesta přes Černou Horu byly velmi zajímavé. Centrum Sarajeva, tzv. Bachčaršiji jsme procházeli asi dvě hodiny a je třeba říci, že má opravdu zvláštní kouzlo. Na rozloze několika bloků je mj. velká Husrevbegova mešita (finanční pomoc Turecka), velký katolický kostel Kristova srdce (asi chorvatské peníze) a velká srbská pravoslavná katedrála (finanční pomoc mj. Řecka), a to vše jak ze škatulky. Nejhezčí jsou asi staré uličky se starými nízkými domky a kavárničkami a obchůdky. V jedné uličce jsme si dali výbornou „bosenskou“ kávu, připravovanou na turecký způsob v džezvě. Ze Sarajeva jsme se vydali přes hory na jihovýchod směrem na Černou Horu. Cesta byla velmi dobrá až do Brodu. Z městečka Brod na černohorskou hranici vede cesta podél kaňonu řeky Driny a v tomto úseku je naopak v hrozném stavu. Připomíná naši okrsku pře padesáti lety, ovšem vzhledem k tomu, že vede zařezaná v úbočí nad kaňonem, je nutná značná opatrnost a průměrná rychlost se dá dosáhnout necelých 30 km/h. Naštěstí tento úsek je dlouhý jen asi 30 km, než jsme kolem jedné hodiny dojeli na hranici s Černou Horou. Kontrolní stanoviště je zde také před a za mostem, tentokrát právě přes Taru. Tento most je provizorní, jede se po dřevěných deskách a z mostu je krásný výhled do několik set metrů hlubokého údolí Driny.
Několik fotek (z internetu) ze Sarajeva a cesty na černohorskou hranici je zde (Zdroj: Google Earth)
Na černohorské straně se cesta výrazně zlepšila a jeli jsme krásnou horskou přírodou podle modravé přehrady Piva. Za přehradou ubylo zatáček a cesta se rozšířila a ještě zkvalitnila. Takto jsme dojeli do Nikšiče, kde jsme se zastavili na pozdní oběd v pizzerii u nádraží. Po chvíli se s námi dal do řeči mladý studentský pár z Čech. Měli za sebou chození po Durmitoru a jeli ještě vlakem k moři do Kotoru. Oběd byl výborný, neboť za 7 eur jsme dostali osmisetgramovou místní masovou „směs pro dva“. Pokračovali jsme na hlavní město Podgoricu a tam jsme hledali cestu k albánské hranici. Je to taková nenápadná uličky mezi dvěmi paneláky, kterou lze identifikovat pouze podle nenápadné cedule na městečko Tazi, které je kousek za Podgoricou. Za Tazi se dojede ke Skadarskému jezeru a k hraničnímu přechodu se jede opět po „okrsce“, kde mají asi problém kamióny, pokud tudy jezdí. Na hraničním přechodě Honi i Hotit jsme poprvé viděli albánský přístup k pořádku, tj. všudypřítomné hromady a hromádky odpadků, hlavně igelitu a PET-lahví. Albánští policisté na hranicích se chovali profesionálně a všichni mluvili anglicky. Dostali jsme razítko do pasu a albánské potvrzení na naše auto. Cestou na Shkodër (neboli Skadar, Škodra či Scutari) jsme viděli pár míst vyhořelých zřejmě po požárech (anebo takto likvidují odpadky?) a také pár typických bunkrů. Za Shkodërem na jih je už velmi dobrá silnice a k večeru jsme dorazili do Shengjinu (neboli „Svatý Jan“), kde jsme bez problémů našli hotel Ermiri Palace, kde jsme měli rezervaci.
14.8.-18.8.07 Shengjin (+ Lezhe, Komoni, Shkodër)----- Mapa 6 -----
V hotelu se dokonce dalo platit kartou a recepční/manažerka/pomocná servírka (mluvím stále o 1 osobě) mluvila dobře anglicky (při odjezdu nám pak prozradila, že studovala v Istanbulu. Musíme uznat, že pokoje byly docela dobře zařízené. Klimatizace i lednička fungovaly, z balkónu byl výhled na pláž postele byly velké a pohodlné. Sám hotel byl přímo na pláži a měl i restauraci s pěkným prostředím. Je fakt, že televize na pokoji moc nefungovala a ke snídani jsme si kávu museli dokupovat, ale nemůžeme chtít všechno. Hned v úterý večer jsme se šli vykoupat do moře, které bylo příjemně teplé. Na pláži měli secondhandová lehátka z Itálie a každé dopoledne vybírali 300 ALL za pronájem.
Ve středu jsme se kromě koupání pouze prošli po Shengjinu. Ten je vlastně tvořen jen jednou ulicí s několika krámky, restauracemi a dvěmi bankami. Dál je přístav a za ním rezidenční čtvrť . Byli jsme zvědavi na albánské pohostinství a zašli do rybí restaurace. Výsledek výrazně přesáhl naše očekávání. Výborné čerstvé ryby, ústřice (tato plná mísa vyšla jen něco přes sto korun!) a poté, co našli číšníka, co mluví anglicky, tak i velmi ochotný personál. V této restauraci jsme poprvé také viděli obrázek (v Albánii zřejmě typický), kdy kolem stolu sedí větší počet místních chlapů, v čele stolu policajt v uniformě a všichni si dávají do nosu, že se číšníci mají co ohánět. Ve vedlejším salonku obědvali také tři jeptišky. Albánie je sice údajně muslimská země, ale sever je asi spíše katolický. Jeptišek jsme zde později viděli více, ale islám tu připomínají pouze mešity.
Více fotek ze Shengjinu zde
Ve čtvrtek jsme si zajeli místním “furgonem“ do 7 km vzdáleného městečka Lezhë. To je nejvíc proslavené tím, že zde je hrob národního hrdiny Skanderbega. V památníku jsme potkali pár – Švýcarku s Albáncem, kteří projížděli Albánii na motorce. Postupným překladem albánština – italština – němčina jsme se dověděli od místního pracovníka přes onen pár více informací o tom, jak Skanderbeg vzdoroval Turkům a kolik bitev proti nim úspěšně vybojoval (nakonec to stejně nebylo nic platné, Turci Albánii dobyli a většina Albánců raději přešla na islám).
Více fotek z Lezhë zde
V pátek jsme se chtěli projet trajektem přes jezero Komoni. Je to přehradní jezero v horách, které se klikatí mezi skalními útesy a kde jsou krásné scenérie s vodopády. Problém je, že tento trajekt jezdí jen jednou denně. Podle průvodce v 8 hodin z východu z Fierze a v 11 hodin zpět z Komonu. Je prý dobré tam být včas, protože ne vždy se dostane na každého. Vyjeli jsme po snídani a jeli jsme nekonečnou klikatou cestou podle přehrady Vau Dejes, která je pod Komonem. K trajektu jsme přijeli v půl jedenácté a bohužel jsme mu mohli jen zamávat, protože zrovna odjížděl. Mohli jsme se jen podívat na krásné jezero „ozdobené“ spoustou odpadků. Při příjezdu k trajektu jsme potkali český autobus, který jel ráno trajektem v opačném směru. Jako náhradní program jsme tedy zajeli do Shkodëru. V centru Shkodëru je pozoruhodný pomník matky Terezy, která se zde narodila. Je hned vedle místní centrální mešity. Jinak město vypadá moderně (po albánsku). V centru jsme potkali několik Čechů z výše zmíněného autobusu. Byli na okružní cestě po Albánii a přespávali ve stanech. Na jižním konci města je kopec se zříceninou pevnosti Rozafa, kam jsme vyjeli autem. Pevnost je překvapivě rozlehlá a v jedné ze zdí je velmi pěkná restaurace. Z pevnosti jsou také krásné výhledy na Shkodër a k Jaderskému moři. V jedné ze zbylých stěn pevnosti je také hezká restaurace, kam jsme zašli na oběd (a chvíli po nás celý český autobus). I pod Rozafou je bunkr.
Více fotek z Komoni, Shkodëru a Rozafy zde
18.8.07 Shengjin - Melnik (přes Tiranu, Elbasan, Librazhd, Qafe Thane, Ohrid, Novo Selo)
----- Mapa 7 ----- Mapa 8 -----
V sobotu ráno jsme se rozloučili na recepci a vyjeli směr Bulharsko. Asi za hodinu a půl jsme byli v Tiraně. V Tiraně je opravdu rušný provoz. Na jedné křižovatce jsme viděli, jak provoz řídí dva policisté a pouští auta zřejmě z toho směru, odkud se víc troubí. Centrum Tirany tvoří jak jinak než Skandebegovo náměstí. To je ve tvaru oválu (který vypadá na to, že slouží jako závodní okruh pro auta) a má bizarní architektonické složení. Uprostřed je socha Skanderbega na koni a různě naplněné nebo nenaplněné bazénky, po krajích pak mj. velká mešita, historické muzeum se socialisticky realistickou mozaikou, betonová opera či moderní národní banka. Prohlídce centra jsme věnovali jen něco přes půl hodinky a vydali se dál na východ. Směrem na Elbasan se přejíždí hory a je zde nádherná horská krajina. V Librazhdu jsme se ještě za poslední zbylé leky trochu najedli a po třetí hodině jsme se přiblížili makedonské hranici, před kterou se objevilo opět pár bunkrů.
Více fotek z cesty po Albánii zde
Makedonci odbavovali nějak pomalu a na hranici jsme strávili skoro hodinu. Za hranicí byla zřetelná podstatná změna v odpadovém hospodářství a opět to vypadalo trochu více evropsky. Zastavili jsme se na necelou hodinku v Ohridu. Ohrid je velmi krásné město na břehu stejnojmenného jezera. Na kopci je mohutná Samuelova pevnost a ve městě je římský amfiteátr. Určitě by bylo dobré strávit zde více času, protože zdejší atmosféra se nám velmi líbila.
Více fotek z Ohridu zde
Čas byl ale neúprosný. K večeru jsme překročili bulharskou hranici. Vyčetl jsem chlápkovi, co vybíral 2 eura za dezinfekci, že tento nesmysl pořád ještě nezrušili, i když jsou v EU. Řekl nám ale jen s úsměvem, že Makedonie není v EU, a při vjezdu z nečlenských zemí se musíme dezinfikovat. Přestavili jsme čas o hodinu víc a do Melniku jsme dorazili v půl jedenácté večer. Život v Melniku byl ale víceméně v plném proudu a nebyl problém najít ihned ubytování, přičemž i za slušnou cenu.
18.-20.8.07 Melnik (+ Sandanski, Rožen)
----- Mapa 9 -----
Melnik nás nadchnul. Toto vinařské městečko u nás asi není moc známé, ale je to úžasné místo. Rozkládá se mezi pískovcovými sklaními útvary ve svahu po obou stranách takřka vyschlého potoka, přes který je postaveno několik mostů. Takřka v každém domě je hotel či pokoje k pronajmutí, hospoda nebo aspoň obchod s vínem, kde se dá negustovat a nakupovat domácí i značkové místní víno. Melnik je známý hlavně svým hustým červeným vínem. K mání jsou ale i regionální bílá vína i některých specialit. My jsme si koupili na další cestu s sebou celých 13 litrů domácích vín včetně „pelyňkového“ vína s hořkosladkou příchutí. V nepříliš velkém městečku bylo původně údajně 72 kostelů, z nichž se zachovalo 12. Momentálně se zde pracuje na rozsáhlé rekonstrukci se spolufinancováním EU. Melnik je prý oblíben jako víkendový cíl i u diplomatů v Sofii.
V Melniku nebyl žádný bankomat. Ráno v neděli jsme tedy zajeli do 16 km vzdáleného okresního města Sandanski, abychom si vybrali dostatečnou hotovost. Město Sandanski je známé hlavně svými termálními lázněmi a má pěkné centrum s pěší zónou. Také nás zaujalo, že ve městě je jednak hodně řeckých nápisů a také více zubních ordinací. Přece jen Řecko je nedaleko a přijíždí odtud zřejmě hodně zákazníků, pro které je tu levněji.
Po návratu do Melniku jsme se nasnídali a vyrazili na pěší túru směrem k Roženskému klášteru. Oproti údaji na ceduli to asi bylo jen kolem 7 km, ale asi jsme byli jediní, kdo to šel pěšky. Po cestě jsme však mohli v klidu vidět krásnou okolní přírodu. Klášter je „na konci světa“ v horách. Není tak velkolepý jako Rilski manastir, ale je to příjemné místo určené k odpočinku či rozjímání. Na nádvoří se popíná vinná réva a stojí tam starobylý kostelík. Dá se projít po ochozech a navštívit některé místnosti.
Poté, co jsme sešli s kopce do vesničky Rožen, zjistili jsme, že do Melniku pojede asi za půl hodiny autobus a toho jsme rádi využili. Po návratu do Melniku po poledni jsme zbytek dne strávili prohlídkou městečka a návštěvami několika obchůdků a hospod. Jako gastronomický zážitek si kromě různých vín budeme pamatovat také jehněčí hlavu (podle nabídky s velkým mozkem, protože jehňata jsou zde chytrá). Melnik patří k místům, kam bychom se rádi někdy vrátili.
Více fotek z Melniku a Roženského manastiru zde
20.8.07 Melnik – Plovdiv - Sozopol
----- Mapa 10 ----- Mapa 11 -----
V pondělí ráno jsme se rozloučili a vydali se s několika nádobami vína v autě směrem k Černému moři. Překonali jsme průsmyk v pohoří Pirin a pokračovali přes město Dospat a dále přes západní Rodopy. Nakonec jsme sjeli do nížiny a dorazili do Plovdivu. Před městem nás naštvali na benzínce, kde se tvářili, že jejich strojky neberou naše karty. To se nám pak stalo v Bulharsko ještě dvakrát. S bankomaty přitom nebyl žádný problém, z čehož jsme usoudili, že nás podvádějí, aby nemuseli platit poplatky. S určitými problémy jsme našli centrum Plovdivu a prošli jsme se po pěšá zóně v novém centru i na kopec se starou citadelou, odkud jsou výhledy na město do všech stran, po ulici Saborna, kde je několik kostelů a zajímavých starých domů. Na jednom náměstí pod kopcem je starý římský stadión. Plovdiv je také příjemné město, pouze kopec s citadelou působí dost neupraveně. Ve městě jsme strávili asi dvě hodiny a pokračovali na Sozopol. Za Plovdivem jsem u vesnice koupili 10 kg rajčat (v přepočtu kg za 12 korun), takže jsme měli spolu s vínem z Melniku zajištěné večeře na celý týden u moře. Večer v pondělí jsme dojeli do Sozopolu, do nám již známého hotelu Mariana. Byli jsme přivítáni a dostali jsme pokoj, z jehož balkónu byl výhled na staré město a městskou pláž.
Více fotek z cesty přes Bulharsko a Plovdivu zde
20.-27.8.07 Sozopol (+ Nesebar)
----- Mapa 12 -----
O Sozopolu bylo vše podstatné napsáno už vloni. Za poslední rok zde přibylo hotelů i dalších služeb pro turisty. Tento týden jsme trávili většinou na pláži a procházkami po městě. Pouze ve středu jsme odpoledne zajeli na prohlídku Nesebaru. Nesebar je zapsán na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Jeho staré město leží na poloostrově spojeném s pevninou úzkou kosou. Ve starém městě jsou různě zachované staré byzantské památky, vykopávky a typické domky. Město je bezpochyby velmi krásné. Dojem trošku ruší pouze „naháněči“ do restaurací a občas vtíravý marketing (restaurant Bayerischer Hof apod.). Tím se právě liší od Sozopolu. Hodně turistů je zde ze západní Evropy, zatímco v Sozopolu je (letos) zřejmě nejvíc Rusů (a v Primorsku Čechů). Jak již bylo zmíněno, prakticky celý týden jsme zcela relaxovali, až to bylo nakonec skoro únavné. Poslední večer jsme navštívili v amfiteátru vystoupení folklórního souboru Strandžanka. Bylo zajímavé slyšet tuto zvláštní hudbu. První týden září se konají v Sozopolu každoročně kulturní slavnosti, což může jistě být zpestřením pobytu zde.
Více fotek ze Sozopolu a Neseberu je zde
27.8.07 Sozopol – Svatá Helena (přes Šipka, Veliko Tarnovo, Pleven, Orjahovo, Craiova, Orsova)
----- Mapa 13 ----- Mapa 14 -----
Další pondělí ráno jsme vyjeli zpátky domů. Cesta ze Sozopolu do Čech trvá normálnímu řidiči tak nebo tak dva dny a někde se musí přespat. Chtěli jsme se tentokrát zastavit v některé české vesnici v rumunském Banátu. Zavolal jsem dva dny předem paní Rotové do Svaté Heleny a domluvil se, že z pondělí na úterý bychom u nich přespali. Myslel jsem, že necelých 900 km musíme bez problémů do večera zvládnout a po cestě si ještě krátce prohlédneme Veliko Tarnovo. Po cestě nás zdrželo to, že byla uzavřena cesta přes Gurkovo a museli jsme objíždět hory přes Kazanlak a průsmyk Šipka. V Šipce je z cesty vidět pozoruhodný kostelík a po něm se projíždí několika kilometry serpentin přes průsmyk. Když jsme přijížděli do Velika Tarnova, pršelo. Dojeli jsme pevnosti Carevec a zašli jsme na oběd s nadějí, že mezitím přestane pršet. To se nám splnilo. Toto město má úchvatnou polohu. V hlubokém kaňonu se klikatí řeka Jantar a na město se rozkládá jednak dole při řece a také na kopcích mezi záhyby řeky. Neměli jsme mnoho času, a proto jsme ani nešli do pevnosti Carevec a místo toho jsme se prošli po starém městě, které má zajímavou architekturu. V úzkých uličkách jsou zde řemeslnické dílny. Ve městě jsme strávili necelé dvě hodiny a pokračovali přes Loveč a Pleven k Dunaji, k trajektu Orjahovo-Bechet. Měli jsme trochu obavy po loňské zkušenosti z Vidinu, kde jsme čekali 4 hodiny na trajekt a pak nás obrali jak na lodi, tak na rumunské straně kvůli poplatkům. Při příjezdu na hranici jsme si koupili lístek na trajekt, který opravdu nebyl úplně levný (20 eur za auto a 3 eura za osobu). Naštěstí zdejší trajekt jezdí nonstop každou hodinu, takže čekání bylo únosné. Loď je zde dost velká a používá ji i dost kamiónů. Na lodi jsme potkali dva studenty z Litomyšle, kteří se vraceli z čundru z Turecka a zkoumali, jak se dostat domů. Byli evidentně vděční za každý kilometr, který by se mohli svézt. Nabídli jsme jim, že je vezmeme do Drakovy, protože pak máme zajížďku do Banátu. Nakonec s námi samozřejmě jeli až do Brna. Ale proč ne – kluci byli inteligentní a člověk se aspoň něco dozví, jaké starosti mají a jak žijí lidé o generaci mladší. Do Rumunska jsme připlavali kolem sedmé. Platili jsme ještě 9 eur za používání rumunských silnic. To bylo od loňska sice zdražení, ale zato nechtěli žádnou místní daň a také zrušili dezinfekci. Přece jen na vnitřní hranici EU už by to byla drzost. Jelikož jsme před sebou měli ještě něco přes 200 km, zavolal jsem do Svaté Heleny, že příjezd čekám před půlnocí a že nás bude o dva více. Paní Rotová nám potvrdila, že s námi počítá. Nakonec jsme se do Svaté Heleny dostali v jednu hodinu v noci. Čtvrt hodiny předem jsem prozvonil a paní nás čekala před domem. Rotovi mají pro hosty dva pokoje a jeden byl již obsazen. Našim stopařům ale nijak nevadilo, že spali ve spacáku na dvorku.
Více fotek z cesty přes Bulharsko a Rumunsko, z Velika Tarnova a z Banátu zde
28.8.07 Svatá Helena – Kladno (přes Timisoaru, Szeged, Komárno, Nitru, Piešťany, Nové Město nad Váhom, Zlín, Brno)
----- Mapa 15 ----- Mapa 16 -----
Ráno jsme dostali kávu a topinky s marmeládou a mohli jsme si s domácími trochu popovídat. Češi v banátských vesnicích nemají snadný život. Pobyt zde je ale příjemným zážitkem a pro zdejší obyvatele jsou peníze od českých turistů vítaným přivýdělkem. Za noc se zde platí maximálně 300,- Kč za osobu včetně jídla. Dali jsme paní Rotové 25 eur, protože jsme je takto obtěžovali v noci. Bylo nám líto, že nemáme čas se zde více zdržet (večer předtím jsem se dověděl, že ve středu ráno budu muset do práce). Všechny české vesnice zde leží v nádherné přírodě v kopcích nedaleko Dunaje (viz odkaz na fotky níže) a určitě by bylo zajímavé prožít tu více dní. Výborné informace jsou zpracovány na www.banat.cz. Po snídani jsme vyrazili domů. Projeli jsme Timisoarou a po poledni jsme přijeli do Maďarska. Ze Szegedu šla cesta už rychle po dálnici a kolem osmé jsme se rozloučili se stopaři v Brně. Po jedenácté jsme přijeli domů do Kladna.
Dojmy
Kromě ČR jsme projeli celkem devíti státy (Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, Makedonie, Bulharsko, Rumunsko).
Cestou do Albánie jsme získali pocit, že čím dále ze severu na jih, tím řidší provoz a tím více policajtů (asi mají v Bosně a obzvláště v Albánii vyšší rozpočet pro ministerstva vnitra). Také pořádek postupně ubývá. Po překročení maďarsko-chorvatských hranic vypadají vesnice znatelně chudší.
Sarajevo má hezkou polohu mezi horami. Má pozoruhodné centrum, z něhož jsou vyhlídky na předměstí na kopcích. Ceny zde jsou pro nás přijatelné. Bosna a Hercegovina je v současnosti zcela bezpečná země, bezpečnost standardní. Rozdělení na Republiku srbskou a Federaci se pozná jen podle cedulí (Vítáme Vás / nashledanou v Republice Srbské). Cesty byly dobré kromě úseku před hranicí s Černou Horou. Černá Hora je pro nás zřejmě také cenově zajímavá, obzvláště ve srovnání s Chorvatskem. Jak v Bosně, tak v Černé Hoře jsou krásné hory.
Albánie je na evropské poměry velmi chudá, přesto však nejsou obyvatelé nijak frustrovaní, chovají se velmi přátelsky a člověk se zde cítí velmi bezpečně (pokud jsme však parkovali někde ve městě na ulici, trochu strachu jsme přece jen měli). V našem hotelu jsme byli zřejmě jediní cizinci, přestože takováto dovolená musí být pro běžného Albánce velmi drahá. I jinak jsme zde potkali velmi málo cizinců. Oficiálně je Albánie muslimská země, náboženské cítění Albánců však není nijak na první pohled zřetelné, spíše to vypadá, že se tím nijak nevzrušují. Ceny jsou pro nás zcela přijatelné. V Albánii jsou krásné hory a turistů zde postupně přibývá. V Shengjinu je velmi omezená turistická infrastruktura, oproti jiným zemím je menší nabídka služeb. Typické je tam také to, že místo cedulí se začátkem a koncem obce (opravdu často chybí a je pak těžší orientace) je velká černá skládka všelijakého odpadu. Hodně odpadků je i všude kolem cest, v moři, v jezerech. Albánci jsou velmi málo ohleduplní, pokud jde o odpadky. Bez zábran vyhazují lahve a sáčky z jedoucích aut, kde je napadne. Navíc tu asi příliš dobře nefungují komunální služby. S tím, jak se Albánie otevírá světu, snad zde je naděje, že se situace postupně zcivilizuje. Hlavní cesty jsou kvalitní, vedlejší cesty jsou už horší. Velmi nekvalitní je značení a tím pádem nastávají občas problémy s orientací. Pak bývá nutno se např. zeptat, zdali jsme na té správné výpadovce. V Tiraně je také dost šílený provoz a jízda přes Tiranu více zatíží nervovou soustavu. (Kdo však jezdí ve špičce přes Prahu, má velmi dobrý trénink.) Je nám také trochu líto, že jsme se nedostali na trajekt přes jezero Komoni. Obecně není žádný důvod k obavám Albánii navštívit. Bezpochyby je to velký zážitek.
Makedonií jsme projížděli pouze několik hodin a vnímali jsme ji také v kontrastu s Albánií (pokud jde o pořádek a kvalitu cest). Viděli jsme krásné hory a bezpochyby nádherným místem je Ohrid, kde by stálo za to strávit více času. S cenami nemáme zkušenost.
Bulharsko teď už máme vlastně procestované křížem krážem. Velkým zážitkem byl pro nás Melnik, kam bychom se rádi ještě někdy vrátili. Příjemné je i centrum Plovdivu a velmi zajímavé je Veliko Tarnovo. Viděli jsme tak či tak skoro všechna bulharská černomořská letoviska a pokud pojedeme opět do Bulharska k moři, bude to právě do Sozopolu – je to sázka na jistotu.
Také jsme se, bohužel jen velmi krátce, seznámili s Banátem, kde je několik českých vesnic. I toto místo je hodné delší návštěvy.