Vyjeli jsme z Kralovic v půl páté ráno. Zastavili jsme pouze na kafe na benzínce u Břeclavi, pak na hranicích (SK a H), kde jsme kupovali dálniční známky. V osm jsem už tankoval na dálnici před Budapeští. Projížděli jsme pak přes centrum Budapešti, což trochu zpomalilo cestu. Na panorama budapešťského nábřeží s hradem a citadelou nalevo je však hezký pohled. Dálnice na Debrecen končí asi 60 km před ním u Polgáru. Dále vedla nepříliš dobře udržovaná cesta (vedle se stavělo pokračování dálnice), kde byly velmi hustě rozmístěny značky 40 km. Po chvíli jsem zjistil, že jsem jediný, který se této rychlosti trochu přibližuje (shora), a také jsem to nevydržel a zrychlil na rozumnou míru. V půl druhé odpoledne jsme vjeli celkem bez problémů do Rumunska (žádná dezinfekce, ani poplatky) a posunuli čas o hodinu dopředu. V Rumunsku jsou podél cest patníky s názvem nejbližší obce a vzdálenosti v kilometrech. Okamžitě se také objevilo nemálo koňských povozů. Oradea při průjezdu nepůsobí zcela přívětivě, setkali jsme se i se žebráním u semaforů. Silnice je v Transylvánii ale kvalitní, jelo se dobře, pouze jsme zjistili, že Rumuni jezdí jako prasata (Bulhaři se jim později přiblížili). Od Huedinu nás překvapovaly výstřední domy. Jsou to "paláce" místních Romů. Vypadají navenek honosně, uvnitř je však vesměs obývána jedna místnost, často tam nejsou ani rozvody elektriky apod. V Cluji nás zaujal kamenný hřbitov ve svahu při výpadovce na Turdu. Po cestě se hodně lidí snažilo stopovat. Nedalo nám to a v Turdě jsme také jednoho přibrali, s tím, že "má brýle a tak by mohl být chytrý" (dle staré logiky N. Ceaušeska). Byl to chlapík, který, jak nám řekl, se vracel ze zkoušky z Cluje, kde dálkově studuje. Domluvili jsme se s ním obstojně anglicky. Dovezli jsme ho cca 200 km až do Sighisoary, on pak ještě pokračoval asi 60 km dál domů. V celé této oblasti žije hodně Maďarů (i náš stopař byl maďarské národnosti) a jak jsme se později přesvědčili, tento kraj je určitě rozvinutější než např. Rumunsko na jih od Bukurešti. Přijeli jsme do pěkného penzionu Joker do Sighisoary, kde jsme přespali.

Ráno jsme posnídali. Rumuni si se stravováním jakoby neví úplně rady. Snaží se, ale jejich kuchyně má k dokonalosti daleko (to platilo i o této snídani). Dopoledne jsme prošli památky ve městě. Toto město, kde žijí poměrně velké většiny Maďarů a Němců (cedule na začátku města je dokonce trojjazyčná - Sighisoara, Szigisvár, Schässburg), vzdáleně připomíná Český Krumlov. Na kopci je starobylá katedrála, radnice, staré město (mj. s domem, ve kterém podle nápisu bydlel Drákula) a ještě výše kostel se hřbitovem, ke kterému se jde po krytém dřevěném schodišti. Z kopce je zas pěkný výhled na město a do okolí. Před polednem jsme vyjeli dál, projeli kolem zříceniny Rupea, v horách za Brašovem jsme obědvali (dojmy z oběda podobné jako ze snídaně). Trochu komplikovaně (kvůli nezcela dobrému značení) jsme projeli okrajem Bukurešti a odpoledne jsme dorazili k Dunaji u Calarasi. V budce jsem zaplatil 8 EUR za přívoz, na který jsme malou chvíli čekali pod dohledem pohraniční policie. Trajekt zanedlouho přijel a za chvíli jsme přepluli řeku. Na druhém břehu nás překvapilo, že ještě nejsme v Bulharsku. Musel jsem se zeptat a bylo nám ukázáno, že přechod je až asi 300 metrů dále na pevnině. Bulhaři nás už uvítali dezinfekcí, menší kontrolou a nakonec jsme zaplatili 4 EUR za týdenní silniční známku (je povinná takřka pro všechny silnice v zemi; po týdnu jsem musel koupil v Sozopolu další na poště, tam po mě chtěli ale jen 4,5 leva, tj. asi polovic). Na výjezdu ze Silistry jsem potřeboval natankovat, to byl ale neřešitelný problém. Na běžných benzínkách neberou karty, a tady nechtěli ani eura. Musel jsem jet dál skoro 100 km až do Dobriče, kde naštěstí byl Shell, tam šlo platit kartou. Kolem osmé jsme přijeli do Balčiku, kde nás delegátka VVV tour čekala v hotelu Lotos. Ubytovala do nedalekého privátu. Byli jsme dost unaveni a nově i dost rozčarováni z kvality ubytování. Za 1500 denně 15 metrů čtverečních obývák, kde jsme se nemohli ani pohnout, miniaturní záchod, všude mírný zápach. Nejsme nijak rozmazlení, ale za toto si účtovat takové peníze je od cestovky nehorázná drzost.

Druhý den jsme navštívili delegátku se slušným protestem, který ji nicméně rozladil. O slevě se nechtěla vůbec bavit, nabídla nám přestěhování do jiného privátu, případně do hotelu, který nám jedním dechem nedoporučila, protože nemá hlídané parkoviště. Jako nejmenší zlo jsme zvolili přestěhování do privátu na kopci nad městem. Jeho úroveň byla o mnoho lepší, bylo tu trochu více místa, každodenní výšlapy na kopec nám tolik nevadily. Naštvalo nás pouze to, že majitelka domu od nás chtěla za použití pračky 5 leva, přestože nám na začátku pobytu možnost použití sama nabízela bez zmínky o placení. Z VVV tour máme tedy vesměs špatné dojmy, protože služby, které nám tato kancelář poskytla, neodpovídají účtované ceně. Balčik je docela hezké město, usazené terasovitě v kopcích nad pobřežím. Jsou tu dvě pláže, jedna malá a jedna miniaturní, pěkná promenáda po pobřeží, zámeček s minaretem, ve kterém žila rumunská královna. Jako všude v Bulharsku jsou tu výborné restaurace s velmi příjemnými cenami. Bulharská kuchyně se nám vůbec všem velmi líbila, Bulhaři umí vý. Přesto ve srovnání s jinými letovisky je Balčik relativně nudný, nabídka služeb je přece jen omezená a zajímavá místa se dají projít za jednu procházku. Také jsme se zajeli podívat na severovýchod na mys Kaliakra, který je známý tím, že z něj kdysi skočilo 40 dívek do moře, aby nemusely do tureckého harému. Na mysu je také malebná restaurace ve skále, z níž je výhled na moře. Z mysu se dají pozorovat bílí kormoráni a údajně i delfíni (ty jsme ale neviděli). Jiný den jsme navštívili Albenu, kde byli právě na dovolené naši známí. Albena je turistická velkovýrobna, kde jsou velké hotely a přidružené sezónní obchody a restaurace a velká dlouhá pláž. Ale "něco tomu chybí". Asi místní atmosféra, je to přece jen oddělené od běžného života. V Balčiku v místní cestovní kanceláři jsme chtěli zjistit možnosti ubytování v jižní části bulharského pobřeží, na jih od Burgasu. Když nám nabídli apartmán v Sozopolu se snídaní za asi 1.100,- Kč pro tři denně, dlouho jsme neváhali a později jsme tohoto rozhodnutí nelitovali.

V pátek 7.7. jsme přejeli přes Varnu a Burgas do Sozopolu do hotelu Marianna. Byl to oproti Balčiku velký rozdíl. Ubytování bylo výborné - ložnice, pokoj, dva balkóny, větší koupelna, klimatizace, dobrá cena a dobrá poloha ve městě, nedaleko od moře i od všech služeb. I Sozopol se nám líbil od prvního dne. Hezké starobylé město na poloostrově, které má svou "uměleckou" atmosféru. Dobrá pláž, výborné koupání, spousta kvalitních služeb. Skoro každý den jsme se byli projít ve starém městě. Je zde rekonstruovaná stará obranná stěna s věží a v útesech jsou různé restaurace. Sozopolské domy mají typickou konstrukci - dole zděné, nahoře dřevěné. Mnoho památek je zapsáno na seznamu UNESCO. Na druhé, severní straně poloostrova je rybářský přístav a rybářské restaurace. Ve starém městě jsou také dva krásné pravoslavné kostely a několik kaplí. V novém městě je dost dlouhá pěší zóna s mnoha obchůdky a občerstvením. Ze Sozopolu jsme podnikli jen jeden výlet. Asi 30 km na jih je ústí řeky Ropotamo, po které se konají projížďky na loďkách. Absolvovali jsme dvě projížďky, jednu na menší loďce proti proudu, kde se pluje mezi stromy, ze kterých občas visí liány, a kde šlo pozorovat želvy, ptáky a jeleny, a druhou projížďku na větší loďce k ústí řeky do moře. Na této lodi nás zastihla přeháňka, na kterou jsme nebyli moc připraveni. Od řeky jsme se ještě zajeli podívat do Primorska, což je jedno z nejnavštěvovanějších středisek českými turisty. V Primorsku je i hodně českých nápisů i české informační středisko. Kousek za Primorskem je ještě Kiten, který je trochu menší, ale zdál se nám podobný Primorsku. V každém případě ani Primorsko, ani Kiten nejsou tak hezké jako Sozopol.

Ze Sozopolu jsme odjeli ve čtvrtek 13.7. ráno směrem na Sofii. První polovinu cesty tvoří poměrně kvalitní silnice, zdržení je jen při projíždění Burgasem, druhou polovinu cesty tvoří dálnice. Před Sofií se projíždí horami a jede se dlouho mírně do kopce. Uposlechl jsem tipů z průvodce a zamířili jsme do čtvrti Simenovo na úpatí pohoří Vitoša. Zde a v několika dalších jižních předměstích Sofie je totiž asi lepší nabídka rodinných hotelů a penzionů, než jinde v Sofii. Na třetí pokus jsme kolem 16. hodiny našli vhodný "hotel" - spíše rodinný domek, kde nám nabídli třílůžkový pokoj za 45 leva. Zaparkoval jsem auto na dvůr a jeli jsme prozkoumat hlavní město městskou dopravou. Autobusem a tramvají jsme dojeli do centra. (Jednotlivá jízdenka vyjde asi na 10 korun, mají zde starý systém proděravění jízdenek, který je připevněn poměrně vysoko k rámu okna.) V Sofii jsme snad byli jediní "turisté". V centru je nápadná koncentrace snad všech vládních budov - na jednom náměstí jsou proti sobě parlament, vláda i prezidentská kancelář a kousek vedle několik různých ministerstev. Nedaleko je národní divadlo. Všude jsou normální ulice s dost hustým provozem. Před parlamentem je zajímavě položený zřejmě kostel, jakoby ponořený do země uprostřed křižovatky. Pod křižovatkou je jakési "podzemní patro" s obchody a s vstupem do jediné trasy sofijského metra. Jeden blok na jih je kostel "Sveta nedělja". Pár bloků na východ je náměstí s chrámem Alexandra Něvského, který jako i jiné památky připomíná vděčnost Bulharů Rusku za podporu při osvobození od turecké nadvlády. Nedaleko od něho jsem viděli tento sklepní obchůdek a také tyto zřejmě léčivé prameny, z nichž lidé nabírali vodu. V centru je také tato mešita, naproti níž je rekonstruovaná tržnice s mnoha obchody a restauracemi a v suterénu s pečlivě restaurovanými vykopávkami římských lázní. U této tržnice také začíná ulice Pirotska, snad jediná připomínající klasickou evropskou pěší zónu. Příčně z ní pak pokračuje jiná pěší zóna, která ovšem nevypadá moc evropsky, ale spíše orientálně, totiž bazar se vším možným (Sebastiána zaujaly např. řadicí páky k Žigulům, mně třeba "supermarket Bejrút). Na tomto bazaru se dají uskutečnit fantastické obchody, např. kg výborných rajčat za 5 Kč, nebo za stejnou cenu výborný karbanátek "kjufte" či klobáska "kebabče". Na téma rajčat musím říci, že jsme v životě nesnědli tolik rajčat, jako za tohoto pobytu v Bulharsku. Jejich kvalita a vlastně i cena se s tím, co známe z domova, nedá srovnávat. Za bazarem jsme už nasedli na tramvaj a vrátili se do Simeonova.

Ráno jsme se vydali směrem na jih do pohoří Rila. Návštěva Rilského manastiru určitě stála za tu cestu. Shodli jsme se na tom, že jsme nikdy neviděli tak krásný církevní komplex jako Rilski manastir. Za mohutnými zdmi, na jejichž vnitřní straně jsou obytné místnosti (klášterní kobky, ve kterých bydlí mniši, ale také je možné se v nich ubytovat) je nádvoří se starobylým kostelem, který je uvnitř vyzdoben nádhernými freskami. Za 1 leva stojí za to i navštívit místní muzeum, kde jsou vystaveny např. klášterní pokladna, různé dary od knížat i ze zahraničí, archaická tisková zařízení na tisk pečetí apod., a "kobku" představeného Působivé je, jak je manastir obklopen horami, a jistě musí být krásný pohled shora na údolí s ním. Kolem oběda jsme zamířili zpět k Sofii, po okruhu jsme se dostali na sever přes Petrochanský průsmyk a večer jsme dorazili do Vidinu, pohraničnímu městu na Dunaji. Zde jsme ubytování našli hned, ale spíše proto, že se nám nechtělo trávit více času dalším hledáním. V hotelu Dunav nám nabídli apartmán za 50 leva a za 3 leva "bodygárda", který nám bude hlídat auto před hotelem. V tomto hotelu se asi před 30 lety zastavil čas, pokoje byly zatuchlé, ale to nám celkem stačilo. Horší bylo, že jsme v noci zjistili, že přímo pod námi je kasino s diskotékou, hraje se i venku a s nočním klidem si nikdo hlavu nedělá (když skončila hudba, chystali jsme se vstávat). Pokud jde o město Vidin, bylo v pátek večer velmi ospalé (o to živější pak pod námi v noci). Je tam stará turecká pevnost "Baba Vida" a park s promenádou na nábřeží Dunaje. Večer byly už zavřené i směnárny a vybírat z bankomatu kvůli večeři se nám nechtělo, tak jsme pouze utratili v obchodě poslední drobné a prošli se po nábřeží.

Ráno jsme už v sedm vyjeli k hraničnímu přechodu do Rumunska, prošli výstupní kontrolou a zastavili u řeky, že budeme čekat na trajekt. Než přijel náš trajekt a nalodili jsme se, trvalo přes 3 hodiny nekonečného čekání na slunci. Další, co nás docela vyvedlo z míry, byla nejdřív cena za trajekt (vzali si od nás 26 euro a když jsem chtěl doklad, tak mě z kanceláře slušně vyhodili), pak úředník na rumunské straně v Calafatu, který s kasičkou na krku vybíral místní daň 13 euro, jejíž smysl jsme dodnes nepochopili, dále dezinfekce za 2 eura a nakonec jsme museli za další 2 eura koupit silniční známku za používání rumunských silnic (zajímavé, že cestou tam to nebylo nutné). Poučení: ze Sofie je asi lepší jet přes Srbsko. Dálniční poplatky vyjdou zhruba na stejné peníze a do Maďarska se přijede rychleji. Při opouštění hraničního prostoru nás zastavil policajt v uniformě a zeptal se, zdali ho přibereme do Drobety. To samozřejmě nešlo odmítnout, takže jsme vezli 100 km nezvaného stopaře, který navíc na rozdíl od výše zmíněného Maďara nebyl tak inteligentní, aby se naučil aspoň jeden cizí jazyk, čili jsme se ani nic zajímavého nedověděli. V Drobetě (-Turnu Severin) jsme ho vysadili a vyměnili si pár lei. Za Drobetou vede cesta hezkou krajinou podle Dunaje. Je tu také velká přehrada "Železná vrata", společné dílo Rumunska a Srbska. U přehrady jsme se naobědvali (dojem z rumunského stravování stejný jako při cestě tam). Od Orsovy se cesta stáčí do vnitrozemí a má v těchto místech kvalitu tankodromu. Je nutné neustále vytáčet slalom mezi dírami v silnici a občas se pokusit předjet nějaký kamión. Projíždí se mnoha vesnicemi a městečky. Pocit větší civilizace člověk začíná mít asi 50 km před Timisoarou. Příjezdová cesta do Timisoary je již lemována průmyslovými a obchodními zónami evropského typu. Chtěli jsme ještě něco zakousnout a viděli jsme velké nákupní centrum (Iulius Mall). Když jsem však přijeli blíž, parkoviště bylo narvané a co nás zaujalo, u vchodu do hypermarketu se konala svatba. Hledání místa na parkování jsme vzdali, dotankovali jsme a vyjeli k maďarským hranicím k přechodu Cenad. Rumunský policajt na hranici nám zkontroloval nejen silniční známku, ale i stvrzenku o jejím zakoupení. Na hranici jsme vrátili čas na středoevropský. Asi půl km za hranicí nás zastavili maďarští celníci asi kvůli kontrole, zdali nevezeme běžence. Byl to vlastně jediný případ, kdy nás za celou cestu někdo zastavil a kontroloval. Ještě tip s maďarskou dálniční známkou: na hranici je prodávají, ale za 8 eur a je tu i směnárna, ale se zlodějským kurzem. Dálnice začíná ale až za Szegedem a známka se dá koupit na benzínce po cestě k Szegedu i na kartu, čímž se ušetří asi stovka. Za Szegedem na dálnici jsme se už cítili skoro doma, cesta ubíhala rychle a hodinu a půl po půlnoci jsme přijeli do Kralovic.

S dovolenou jsme byli velmi spokojeni, viděli jsme hezké památky i místní život, užili jsme si moře. Naštvali nás pouze zlatokopové z pardubické cestovky VVV tour a rumunští poplatkoví zlatokopové v Calafatu. Bulharsko i Rumunsko jsou turisticky atraktivní země, civilizované, člověk si musí dávat pozor pouze o málo víc než doma, např. v Bulharsku nám nedoporučovali parkovat prostě na ulici, ale není problém zaparkovat třeba na hlídaném parkovišti. Rumuni většinou působí jako přátelští a inteligentní lidé, Bulhaři tím spíše. V Bulharsku nás párkrát nachytali opačným vrtěním hlavy na souhlas a kýváním na nesouhlas. ("Prodáváte tu známky?" - zavrtění hlavy - "A kde se dají koupit?" - "No tady přece."; nebo: "Máte škembe?" - servírka zakýve hlavou - "Tak bych si jedny dal" - "Ňama škembe", řekne jako ignorantovi). Uchvátil nás i Rilki manastir a jsou další místa, které bychom rádi viděli, např. Veliko Tarnovo nebo Plovdiv. A do Sozopol se rádi vrátíme znovu.