Odlétali jsme z Prahy v úterý v šest ráno. O hodinu později bylo mezipřistání v Budapešti, kde jsme přibrali cestující z Maďarska. Letěli jsme nad rumunskými Karpatami, Černým mořem, tureckými horami, krajinou kolem jezera Van, Irákem, Perským zálivem, kolem Dubaje na letiště Ras Al Khaimah. Toto letiště není nijak úchvatné, létá sem jen pár charterů denně. Čekala tu na nás delegátka a pomohla zorganizovat odbavení. Sejmuli nám obraz oční sítnice, dali razítko do pasu a pak jsme odjeli autobusem do hotelů. Po této cestě jsme si dělali první obrázky o Emirátech – jak vypadá palmový háj, obchůdky kolem cest, pštrosí farma a viděli jsme bouračku, vlastně jedinou během celého našeho pobytu. Většina cestujících vystoupila v hotelu Al Dar na předměstí Ras Al Khaimah a v komplexu Al Hamra, zřejmě ještě nedostavěném, na pobřeží emirátu Ras Al Khaimah. Dále nás jelo už jen několik – přes emirát Umm Al Quwain do Ajmanu. Na předměstí Ajmanu hráli kluci u cesty fotbal, který je v Emirátech asi oblíbenější než u nás. Kolem šesté jsme byli v hotelu Coral Suites. Úroveň služeb zde byla výborná. Pěkné pokoje s klimatizací i jiným vybavením. Ke snídaním a večeřím byla vždy velmi široká nabídka výborných jídel arabské i mezinárodní kuchyně. Personál hotelu byl přiměřeně mezinárodní – recepční z Indie, Pákistánu a Ruska, nosiči z Pákistánu, kuchaři, číšníci a servírky z Filipín, Egypta a Maroka. Jen majitelé a možná top-manažeři byli asi domácí.
7.3.2007 Ajman, SharjahVe středu jsme zajeli ráno na pláž do nedalekého hotelu Coral Beach. Náš hotel byl sice jen přes ulici u pláže, ale v Emirátech se veřejné pláže příliš ke koupání nepoužívají. V emirátu Sharjah je dokonce zakázáno ženám koupat se v plavkách – mohou pouze oblečené. V ostatních emirátech to sice zakázáno není, ale mnoho lidí, kteří se koupají, není vidět. Turisté se koupou zpravidla na hotelových plážích – buď u svého hotelu, nebo u nějakého spřáteleného. Od našeho hotelu jezdil třikrát denně bezplatný autobus do Coral Beach. Ten byl vzdálen necelé dva kilometry, ale již v Sharjah. Coral Beach je dražší a vybavenější hotel než Coral Suites. Většinu hostů – odhadem 80 % - tvořili Rusové. Hotelová pláž byla čistá a udržovaná. K dispozici byly i dva bazény. Na tuto pláž jsme šli během pobytu celkem třikrát, většinou pěšky. Podruhé byly na dně moře zbytky ropy, prý z lodí. Nešly z chodidel vůbec smýt a musely se odstraňovat ubrousky napuštěnými chemickým saponátem. Poslední den tu byly dost velké vlny a ustaraný neurotický plavčík se mohl upískat, aby lidé nechodili daleko od břehu. Hotelová pláž je od veřejné oddělená plotem, za kterým často stojí či sedí různí dělníci hlavně z Pákistánu či Indie, kteří pozorují Evropanky v plavkách, což je asi jejich jediné povyražení. Je to politováníhodné, ti chlapi to nemají lehké. Obyvatelstvo Emirátů tvoří až ze dvou třetin muži. 80% obyvatel jsou cizinci, kteří tu pracují a nemají občanství, valnou většinou muži. Ve středu večer jsme zašli pěšky do Ajmanu, protože jsme neměli vůbec žádnou místní hotovost, tím pádem ani na taxíka, a bankomaty také nebyly na každém rohu. Museli jsme najít nějakou banku nebo nákupní centrum a to se nám povedlo poté, co jsme ušli asi dva kilometry. Vedle banky byl místní zlatý trh, kde jsme později také udělali jeden povinný nákup. Zlato se v Emirátech prodává za poměrně výhodné ceny, od 18 do 24 karátů a specální je zde bílé a růžové zlato, které je o něco dražší než klasické žluté. Hodně žádané turisty jsou dvoubarevné a tříbarevné řetízky. Chození po ajmanských ulicích není ale moc příjemné, protože se tu zapomnělo na chodníky.
8.3.2007 DubaiVe čtvrtek jsme vstali a nasnídali se trochu dříve, protože jsme chtěli na celý den do Dubaje. Nechtěli jsme kupovat drahé výlety od cestovky, proto jsme se informovali na recepci, jaké jsou místní dopravní možnosti. Šlo by to taxíkem asi za 60 AED, ale nosič nám poradil, že ze Sharjah jezdí z náměstí Rolla celý den autobusy pro socky a lístek stojí 5 AED. Před hotelem jsme si stopli taxi a za 15 AED dojeli na Rolla Square. Tam jsme se zorientovali a postavili se na nástupiště do správné řady na Dubai. Jeden chlápek na nás začal něco pokřikovat a po chvíli jsme pochopili, že má Marina jít dopředu na začátek řady, kde stály ženy. Byl tam trochu zmatek, pár Pákistánců brblalo, ale chlápek je všechny srovnal a mně také dovolil jít vpřed, abychom nemuseli jet odděleně. Tak jsme jeli s místní dělnickou třídou a po tři čtvrtě hodině jsme byli v Deiře, což je část Dubaje na sever od zálivu Creek s malými obchody a trhy. Poblíž nábřeží je komplex Gold land, kde jsou různá zlatnictví a také je tu vystaven obří zlatý prsten zapsaný do Guinessovy knihy rekordů. Každý návštěvník Dubaje musí projít zlatý trh – Gold Souq a trh s kořením – Spice Souq. Tyto a další tržnice jsou v úzkých uličkách Deiry. Z uliček se vyjde hned na nábřeží zálivu Creek. Z tohoto břehu zálivu se dá na druhou stranu – do Bur Dubaie – přeplavat vodními taxíky „abra". V zadní části Creeku jsou vidět některé výškové budovy, např. Dubajská národní banka. Na Creeku je zajímavý rušný život a z abry se dají pozorovat obchodní lodě i vykládání zboží na břehu. V Bur Dubaji jsme šli po nábřeží Creeku ke skanzenu – bývalému domu šejka. Zde byly zajímavé historické fotografie, na nichž byl Dubaj zhruba před 40 až 50 lety a byl k nepoznání. V domě šejka je také umístěna archeologická expozice. Pak jsme chtěli zkusit dostat se veřejnou dopravou do nové části Dubaje Jumeirah, kde se staví všechny ty neskutečné projekty. Na autobusovém nádraží jsme našli autobus, který tam jel, ale při nástupu do něj tam byla taková tlačenice, že jsme to vzdali. Prošli jsme tedy přes Bur Dubaj, kde jsou také zajímavá místa. Zašli jsme na oběd i Indům. Zaujalo nás, že po jídle podávají směs anýzu s lentilkovými kuličkami, asi pro osvěžení dechu. Dále jsme navštívili dubajské muzeum. Je to pevnost, na dvoře je expozice, jak se kdysi bydlelo. Další část expozice je v podzemí a jsou tam velmi názorné ukázky života v historii. Figuríny znázorňují obchod, čtení koránu, slavnosti mládeže, cestování s velbloudem, zemědělství, lovení perel, stavbu lodí, přípravu ryb, nebo šití rybářských sítí. Kromě toho tam je i zajímavá multimediální expozice o vývoje Dubaje. Vedle muzea je stará mešita a také emírův dvůr, před nímž je varování, že není dovolen přístup vozidlům s více než 30% zatemněnými okny. V této části Dubaje jsou obzvláště úzké uličky, které vytvářejí zajímavý kolorit. Vedle emírova dvora je restaurovaná stará čtvrť Bastakia se starými domy, která má jméno po obchodnících z íránské oblasti Bastak. Zde jsou hlavně ateliéry a výstavní síně různých umělců. Nyní jsme se mohli opět přepravit abrou přes záliv zpátky do Deiry. V půl deváté večer nám jel hotelový autobus z nákupního střediska Deira City Center. Chtěli jsme se tam nějak dostat místní dopravou, ale nedařilo se nám najít spojení. Museli jsme jet taxíkem s nepříjemným mladým řidičem, se kterým jsem se musel i pohádat kvůli ceně. Deira City Center je o něco větší než hypermarket v Praze na Chodově. Prodávají tu i takovéto plechová monstra. Nákupní centrum bylo plné lidí snad z celého světa. Bylo zajímavé sedět na lavičce a pozorovat namyšlené domácí Araby v bílých „prostěradlech" a jejich manželky v černých pláštích, mladé kluky a holky z Pákistánu, Indie i východní Asie i turisty z Ruska, Evropy, Ameriky a Austrálie.
9.3.2007 Ajman, SharjahV pátek jsme si odpočinuli po namáhavém chození po Dubaji. Ráno jsme si přispali, zašli na hotelovou pláž a večer jsme se podívali na místní korzo na nábřeží naproti hotelu. Pátek je v Arábii volno – jako u nás neděle. Hodně cizinců i domácích tráví večer různým piknikováním i stanováním na pláži, nebo se tam shromažďují či prochází. Je tam přitom pěkný mumraj.
10.3.2007 Východní pobřeží, SharjahNa recepci hotelu jsem si domluvil půjčení auta na sobotu a neděli. Půjčovna nebyla nikde za rohem a na recepci byli ochotní a cena dostupná. V sobotu ráno přivezl chlápek z půjčovny Toyotu Corollu s automatem a u hotelu nám ho předal s tím, že si pro něj přijede v pondělí ráno. V sobotu jsme se podívali na východní pobřeží – emirát Fujeirah. Nejdříve jsme se museli dostat přes město Sharjah, kde není snadná orientace a navíc jsme neměli ani pořádný plánek města. Přes Sharjah jsme pak jeli ještě třikrát a vlastně jsme pokaždé zabloudili a cestu opět našli pouze intuicí. Ze Sharjah vede dálnice na východ a kousek za městem je Sharjah Monument – památník města. Před Masafi je u cesty tzv. páteční trh, kde je hodně obchůdků, hlavně s koberci. Co ale s koberci? Před polednem jsme se dostali k městu Fujeirah, kde nás zaujala snad jen výzdoba kruhových objezdů. Ve městě je veřejná pláž, kde se dá autem zajet až k moři. Z Fujeirah jsme jeli na sever podle moře do Khor Fakkan, což je údajně nejhezčí místo na východním pobřeží. Toto město však patří emirátu Sharjah, a tak je zakázáno ženám koupat se v plavkách na veřejné pláži. Je tu však hotel Oceanic s krásnou hotelovou pláží v zátoce. Zaparkovali jsme a koupili si vstupenky na pláž. V okolí jsou prý dobré možnosti potápění a místní agentura vozí turisty člunem na vhodná místa. Z pláže je vidět jeden z emírových paláců na kopci. Na skále u pláže je vidět arabský nápis v srdíčku. Mysleli jsme, že to je něco o lásce, ale nechal jsem si to později přečíst od egyptské servírky a je tam údajně napsáno „Zajed", což je jméno významného šejka, kterého tedy arabský lid takto miluje. Na pláži jsme pobyli asi čtyři hodiny a pak jsme pokračovali dále na sever. Kousek za Khor Fakkanem je v obci Bidyah zajímavá asi 500 let stará mešita se strážními věžemi, z nichž je hezký výhled na datlový háj i na moře. Je to asi jediná mešita, kam mají vstup povolen i nemuslimové, ženy se ale musejí vhodně obléknout. Nevybírají se ani žádné poplatky a uvnitř podává ochotný imám výklad. Celkem příjemné místo. Dále cestou na sever jsme viděli při práci rybáře a členitou přírodu, a u městečka Aqaa velký hotel Meridien. Cesta po pobřeží končí v Dibbě. To je město rozdělené do emirátů Fujeirah a Sharjah a severní část patří Ománu, kam se dá vstoupit i bez pohraniční kontroly. Neměli jsme ale už mnoho času. I v Dibbě mají vyzdobený kruhový objezd. Dále se cesta vrací do vnitrozemí a kousek za Dibbou se dálnice rozděluje. Odbočka doprava nás překvapila, protože nebyla na mapě. Vydali jsme se na ni, protože to podle cedule měla být zkratka na Sharjah, což se potvrdilo. Tato cesta vedla přes Hajarské hory, na nichž rostly pouze akácie. Další zkratka na Dhaid vedla kolem velbloudí farmy. Večer jsme se dostali na hotel a po večeři jsme ještě zajeli do centra Sharjah, které má zajímavou atmosféru. Sharjah je označována za kulturní metropoli Emirátů. Místní emír je prý vystudovaný historik a velmi dbá na péči o památky. Do města se zařezávají dvě laguny a uprostřed jedné z nich je ostrov se zábavním parkem Jazeera. Jedním ze symbolů Sharjah je dvoukřídlý „modrý trh" Blue Souq u nábřeží. Prošli jsme jedno z křídel, ve kterém bylo hodně obchodů se zlatem. Marina si koupila řetízek v obchůdku, který vedli chlapci z Gudžáratu v Indii. Byli ochotní, i nás pohostili a také jsme se dověděli některé informace o životě cizinců v Emirátu. Prodavač zlata v Emirátech má plat kolem 1500 AED (čili 9000 Kč), což není žádný luxus, ale je to několikanásobně více, než by dostal v Indii. Podle toho se dají odhadovat i platy jiných profesí, které vykonávají cizinci. Zedníci, taxikáři, nosiči, číšníci, zahradníci – ti všichni tu mají dost těžký život, jednou za rok mohou na dva týdny domů, mají tvrdou práci často v horku, přesto jsou za ni vděční, protože mají několikanásobně více než ve svých zemích. Místní Arabové vykonávají pouze manažerské práce, jen „podpisují" a jejich měsíční příjmy údajně začínají na 10.000 USD. Jsou často vysocí, často tlustí, a často nafoukaní a arogantní, také není snadné dát se s nimi jen tak do řeči. Někteří cizinci zase ne vždy umějí dobře anglicky, kupodivu to platí i o některých taxikářích. Nejlepší komunikace je asi právě s Indy, protože ti zpravidla anglicky mluví dost dobře.
11.3.2007 Al Ain, Jebel Hafeet, Dubai-JumeirahV neděli jsme opět přivstali a po snídani vyrazili do vnitrozemí. Po obligátním zabloudění v Sharjah jsme navštívili Al Ain – asi největší oázu v poušti na hranicích s Ománem. I zde jsou vyzdobené kruhové objezdy. Z tohoto místa pocházejí vládnoucí rodiny Emirátů – dříve bylo centrum oblasti zde, dnešní pobřežní velká města ještě neexistovala. Šejkové mají tedy k Al Ainu vztah a investují také do zachování jeho památek. Podle informací v průvodci jsme vybrali tři cíle, které jsme tu chtěli navštívit – velbloudí trh, horu Jebel Hafeet a ománskou část oázy – Buraimi. Když jsme se ptali na velbloudí trh, tak lidé buď nevěděli nebo nás posílal každý jinam. Vypadalo to, že to vzdáme a vydali jsme se na jih od města, kde jakoby vyrůstá ze země hora Jebel Hafeet, na kterou vedou serpentiny. U úpatí jsou zelené zahrady. Silnice je výborně udržovaná, k dispozici je několik vyhlídek, kde nechybí zařízení pro turisty. Na kopci je kromě pětihvězdičkového hotelu také jeden z paláců šejka z Abu Dhabi – hora i Al Ain se nacházejí na území tohoto emirátu. Vedle je velká vyhlídková plošina s restaurací, odkud jsou výhledy do údolí – na jih do Ománu i na východ na cestu do Mezyadu. Tehdy jsme netušili, že zanedlouho po této cestě pojedeme. Z hory jsme se vrátili do Al Ainu na oběd u Indů a vyrazili jsme zpět na Dubaj, přičemž jsme chtěli ještě jednou na výpadovce zkusit najít místo, kde podle průvodce má být onen velbloudí trh. Tato cesta vedla těsně podle hranice s Ománem, do kterého bylo přes plot vidět. Nicméně oproti informacím v průvodce byl do Ománu běžný hraniční přechod a přes něj bychom se nedostali, protože můj pas zůstal jako zástava v autopůjčovně. U jedné křižovatky jsme překvapivě uviděli ukazatel na „Camel market". Jeli jsme podle něho a dojeli jsme k objektu, kde byl nápis, že velbloudí trh byl přesunut na dobytčí trh na druhý konec města. Rozhodli jsme se, že to ještě jednou zkusíme. Našli jsme starou pevnost, vedle níž byl opravdu dobytčí trh. Když jsme vylezli z auta, prodávající se pozvedali ze své siesty na chodníku a ukazovali kozy, které nám chtěli prodat. Bylo těžké se s nimi domluvit, neuměli ani slovo anglicky. Ukazoval jsem rukama, že poletíme letadlem a kozu nám tam nepustí. Tak si přejel po krku, že nám jí hned podřízne a ukazoval „ham ham", že jí sníme. Zajímali nás ale velbloudi. Asi jediné arabské slovo, které znám, je „džamal" – velbloud. To pochopili, ale vysvětlovali, že velbloudy mají v Mazyadu, asi 15 km za městem. Jeden z nich se nabídl, že tam s námi zajede. Vzali jsme ho do auta vyjeli právě po té cestě, na kterou jsme se před pár hodinami dívali z Jebel Hafeetu. U cedule jsme odbočili a jeli asi kilometr do pouště, kde se najednou objevily ohrady se spoustou velbloudů a vynořili se kovbojové – nebo spíše kamelbojové, kteří se na nás vrhli, podávali ruce, zdravili salám alejkum a možná by nám chtěli i nějakého velblouda prodat. Chtěl jsem vidět mládě – „bejby džamal", a tak nám jedno také ukázali, ale nejvíc si užili focení s Marinou – a mě odsunuli na kraj. Takhle si nějak ale představuju Al Kajdu… Když si řekli o bakšiš, tak jsem si ani nedovolil oponovat a bankovku jim klidně dal. Ještě že jsme měli s sebou chlápka z Al Ainu, který se s námi musel dostat zpátky do města – kdo ví, jak by to jinak dopadlo. V autě jsem se s ním zkoušel trochu bavit pomocí slovníčku v průvodci. Jmenuje se prý Rází, je z Pakistánu, a ti honáci jsou prý většinou ze Súdánu. Jsou to pořádní trotli, brr. Ale jsme rádi, že jsme to viděli – nebyl to žádný cirkus pro turisty – bylo to ze života. A v Al Ainu je turistů poměrně málo. Cestou do Dubaje jsme ještě sjeli na chvilku z dálnice, abychom viděli duny v poušti. Projeli jsme novou čtvrť Dubaje Dubai Marina, kde se staví velké množství nových vysokých moderních hotelů. Práce jsou zde velmi intenzivní. Vedle Dubai Marina je první rozestavěný umělý palmový ostrov, kde se dá zajet na kmen palmy zajet. Na „větve" této palmy zatím přístup není, ostrov není dokončený. I z ostrova je vidět rozestavěná Dubai Marina. Zrovna večer asi dělníkům končila směna a v houfech čekali na autobusy, které je odvezou na ubytovny. Na sever je z ostrova vidět i symbol Dubaje – „sedmihvězdičkový" (i když oficiální klasifikace zná pouze pět hvězdiček) hotel Burj-al-Arab. Je to asi jeden z nejluxusnějších a nejimpozantnějších hotelů na světě, je tam hodně výzdoby ze zlata, je postaven také na umělém ostrově, má mj. podmořskou restauraci, do které přepravuje hosty simulovanou ponorkou, a kavárnu v horní části plachetnice. Do hotelu ale není volný vstup, u vjezdu na ostrov je závora. Dovnitř je možné dostat se jedině po rezervaci obědu či večeře, cena kolem 150 EUR. Jinak cestovky nabízí týden v tomto hotelu asi za 170.000 Kč. Tak jsme se u něj aspoň vyfotili, stejně jako u vedlejšího hotelu Jumeirah ve tvaru mořské vlny. Byl už večer a vraceli jsme se do Ajmanu po šestiproudé dálnici šejka Zajeda. Podle ní jsou další atrakce Dubaje – např. zatím nehotový mrakodrap Burj Dubaj, který má být nejvyšší na světě s výškou jeden kilometr – zatím má prý necelých 700 m. Dálnice se pak trochu zužuje, až do 4 pruhů, takže je hodně ucpaná. Poskakovali jsme pomalu mezi různými mrakodrapy a dělali noční fotky. Zajímavá jsou dvojčata Emirates Tower. V horní části jednoho z nich je prý také kavárna, z níž je zajímavý výlet. Na to ale nebyl čas.
12.3.2007 Sharjah, AjmanV pondělí ráno jsme ještě jednou přivstali a před odevzdáním auta jsme chtěli ještě projet Sharjah. Jiným symbolem tohoto města je i Cultural Square – kulturní náměstí se sochou Koránu uprostřed. Toto náměstí je ale neustále ucpané a obtížně se tu musí kličkovat mezi auty. Pak jsem projeli kolem budovy jediného telefonního operátora v Emirátech Etisalat. Jeho budovy v každém městě se poznají podle napíchnutého „golfového míčku" na střeše. V centru je také emírovo sídlo a asi největší mešita v emirátech – Mešita krále Faisala. Zajímavou atmosféru má nábřeží, kde kotví lodě a vykládají prakticky rovnou na ulici různé zboží. Námořníci jsou prý většinou Íránci a rádi se dají do řeči. To jsme ale už nestíhali. Po odevzdání auta jsme ještě zašli na pláž a k večeru jsme také vyzkoušeli zařízení hotelu – posilovnu, saunu a bazén. Posilovna nebyla špatná, bazén také, měl příjemnou teplou vodu, ale jen blázen by šel k Arabům do sauny. V sauně má být teplota kolem 100 stupňů. Asi jim bylo moc horko, protože v potírně měli jen asi 70, to se pak člověk těžko zapotí.
13.3.2007 Ajman – Ras Al Khaimah – Budapest – PrahaV úterý jsme do dvanácti museli odevzdat pokoje, vyrovnat účty za nápoje a v půl jedné jsme odjeli autobusem na letiště. Odbavili nás a pak jsme dlouho čekali v čekárně. Po páté hodině nás zahalené pracovnice pustily na palubu. Stejnou cestou jsme se dostali domů. Jen v Budapešti při mezipřistání Maďaři zazmatkovali. Stáli jsme tam asi hodinu a měli jsme opustit letadlo a na letišti nevěděli, kam nás mají pustit, takže jsme tu hodinu strávili přecházením a stáním u okna. Do Prahy jsme přiletěli po desáté večer našeho času. Máme z této cesty zajímavé zážitky. V Emirátech je docela blahobyt, v každém případě pro místní arabské občany, kteří žijí jako určitá šlechta. Za sebe mohu říci, že bych tam ale nechtěl žít jako žena. Ačkoli se materiálně nemají špatně, místní tradice je nutí nečekat, že by měly mít svá práva, jsou zřejmě závislé na svých manželích – minimálně společensky. No a dělníci z ciziny to tam také nemají lehké a přitom musí být za vše vděční, protože to je určitě pořád mnohem lepší než třeba v Pákistánu. Servírka na hotelu, Egypťanka, nám řekla, že tam má kontrakt na 3 roky, a že by do toho znovu asi nešla. Na druhou stranu se turista v Emirátech může cítit naprosto bezpečně, pokud neporušuje místní předpisy, tradice a zákony. V Emirátech platí islámské právo a nikdo nechce riskovat amputaci ruky za krádež, či bičování, kamenování a podobně. Údajně se často ani nezamykají auta na ulicích. Na arabské poměry je v Emirátech velmi čisto. Také je tu příjemné koupání v moři a velmi dobrá infrastruktura a turistické investice. Určitě by se dalo, hlavně v Dubaji, strávit daleko více času a nebylo by to nudné.