Vyjeli jsme kolem páté ráno. Na hranici jsme koupili slovenskou dálniční známku a další zastávka byla až tankování před Budapeští. Po napojení na dálnici Vídeň – Budapešť v Maďarsku jsme zaregistrovali zvýšený provoz, který kulminoval dlouhou kolonou na obchvatu Budapešti. Příčinou bylo masové stěhování Turků ze všech možných evropských zemí, kde zřejmě teprve začaly letní prázdniny. Kolona na budapešťském obchvatu se pohybovala neúnostně pomalu a dokonce se na světelném informačním panelu objevila informace, že na hraničním přechodu do Srbska u Szegedu se čeká tři hodiny na odbavení. Na základě toho jsem se rozhodl nepokračovat v poskakování v koloně a sjet z obchvatu směrem na Dunaújváros a následně pokračovat na přechod Tompa – Kelebija. Kvantum aut na tomto přechodu bylo také obrovské, ale na hranicích jsme nakonec strávili kolem hodiny, což se dalo vydržet. V Subotici jsme zajeli do centra a vybrali z bankomatu srbské dináry. Subotica při průjezdu nevypadá nijak atraktivně, ale v centru je to příjemně upravené město. Pokračovali jsme po dlouhodobě nedostavěné dálnici směr Novi Sad, Bělehrad a dále po hotové dálnici na Niš. Na každém ze tří mýtných bran jsme se díky tureckému stěhování zdrželi několik desítek minut. Poblíž Niše jsme se večer zastavili v motorestu na výbornou jehněčí polévku. Další zdržení nám nachystala srbsko-bulharská hranice, kde jsme navíc museli být neustále ve střehu, aby nás nepředjížděla auta s netrpělivými Turky. Do hotelu Trafi Em na začátku Sofie jsme dorazili až před jednou hodinou v noci. Oproti minulému roku jsme stejnou trasu jeli o pět hodin déle.
Fotografie zde
Ráno jsme v hypermarketu Metro naproti hotelu vybrali z bankomatu leva a posnídali (v hotelu nabízejí snídaně pod názvy americká, anglická, francouzská, německá atd.). Místo obchvatu jsem jel před Sofii a zajeli jsme se podívat i do samotného centra, i kolem vchodu do prezidentského paláce. V Sofii si hlavu s pěšími zónami nelámou. K poledni jsme přijeli do Koprivštice. To je zajímavé městečko v pohoří Sredna Gora, v nadmořské výšce 1030 m n.m., a turistické středisko, známé tím, že je zde zachována autentická bulharská národní architektura a že zde bylo srdce národního povstání proti Turkům v 19. století. Po prohlídce města a obědě jsme pokračovali v další cestě na východ. Asi 30 km před Slivenem se začal ozývat hluk od zadní nápravy, postupně doprovázený nestabilitou jízdy. Nevěděli jsme si sami rady s opravou a rozhodli jsme se situaci řešit přes asistenční službu v rámci povinného pojištění. Sice jsme museli čekat několik hodin, ale nakonec nám pojišťovna zajistila příjezd mechanika s odtahovým vozidlem. Celá porucha naštěstí spočívala v uvolněných šroubech, které drží kolo. Nebylo tedy nutné auto nechávat v servisu, stačilo dotáhnout šrouby a některé vyměnit a pokračovali jsme do Sozopolu. Do hotelu Mariana jsme opět přijeli poměrně pozdě, kolem půlnoci.
Fotografie zde
První den, v pondělí, bylo v Sozopolu chladné počasí, které se vůbec nehodilo do půlky července, nebe bylo pokryté mraky a občas i zapršelo. V dalších dnech už ale bylo pěkně a mohli jsme odpočívat na pláži, sedět v hospodách, brázdit ulice města, místní obchody, galerie a parky. Ve středu jsme byli na panoramatické plavbě podél města a kolem blízkého ostrova Svatý Ivan a na rybí večeři u přístavu. Později večer jsme se v amfiteátru podívali na folklórní vystoupení – ve městě zrovna končil divadelní a hudební festival mladých. Ve čtvrtek jsme zajeli na výlet do Nesebaru, kde je mnoho historických památek, ale přece jen více komerční atmosféra než v Sozopolu. Rozdíl je mj. i v tom, že nesebarské restaurace mají jídelní lístky často i ve švédštině, finštině, němčině, holandštině, zato v Sozopolu je více rozšířená polština, čeština či ruština. V sobotu jsme navštívili Rezovo a Sinemorec. V Rezovu je hranice s Tureckem a na obou jejích hranicích velké sloupy s vlajkami. V Sinemorci je ústí říčky Veleka a působivá oboustranná pláž, kde se na jedné straně dá koupat v řece a na druhé v moři. Byli jsme rádi, že se na toto krásné místo nedostali developeři a neznehodnotili ho žádnými hotely. Vypadá to, že bulharské úřady pochopili, že je třeba stanovit rozumná pravidla pro výstavbu na černomořském pobřeží. Od roku 2006, kdy jsme byli poprvé v Sozopolu, bylo v tomto městě a jeho okolí zastavěno spousta místa novými hotely a apartmány (to platí i pro mnoho jiných míst na černomořském pobřeží). Vzhledem ke krizi se však nedaří prodávat hotové apartmány ani pronajímat pokoje v nových hotelech, takže v nejbližší době boom asi nebude pokračovat.
Fotografie Sozopolu zde
Fotografie Nesebaru zde
Fotografie Rezova a Sinemorce zde
V pondělí jsme vyjeli po snídani poté, co jsem musel koupit novou týdenní silniční známku pro Bulharsko. Jeli jsme směrem na sever podle pobřeží. Provoz byl hustší hlavně zpočátku do Varny. Kolem hranic u Durankulaku a u Vama Veche na rumunské straně se jelo volněji, ale opět to začalo houstnout před Constantou. Snad 15 km před ní jsme chytli kolonu aut, ve které jsme se pomalu posunovali k městu a pak i přes něj. Na začátku Constanty jsme zastavili u Carrefouru, mj. vybrat z bankomatu rumunské leie. Constanta se nám při průjezdu jevila překvapivě nevábná. Je pravda, že jsme nebyli v centru města, nicméně jsme očekávali, že právě v této turistické oblasti Rumunska bude vidět vyšší standard. Další zklamání bylo, že z Constanty na Bukurešť nevede dálnice tak, jak to vypadalo v naší mapě, ale že začíná až u Dunaje. Museli jsme se dostat přes Dunaj po jednom ze dvou mostů, které v Rumunsku jsou (nechtěli jsme se zdržovat trajektem v severní části poblíž Braily), a očekávali jsme, že nás dálnice zavede na ten poblíž Cernavodă. Na výpadovce z Constanty byl ale takový provoz, že jsme brzy odbočili a jeli na Hârşovu a zaplatili u tamního mostu mýto 8 lei. Další komplikací byly práce na silnici před Brăilou, kde nás potkala asi desetikilometrová objížďka po cestě á la tankodrom. Večer kolem šesté jsme krátce zastavili na začátku Brăily opět u Carrefouru. Projeli jsme přes město, pak podél Dunaje na Galaţi, skrz celé Galaţi a pak už jen pár kilometrů na moldavskou hranici. Rumuni nás rychle odbavili a poslali přes řeku Prut. Tam už čekalo několik aut před hraniční závorou. Způsobně jsme se zařadili na konec fronty a čekali přes půl hodiny, než nás pustí k odbavení. Měli jsme štěstí, že závoru opět spustili právě za naším autem. S odbavením Moldavané v Giurgiuleşti nijak nespěchali. Zaplatili jsme ekologickou taxu 30 moldavských lei, dostali razítka do pasů a mohli odjet. Celkem jsme na této hranici strávili asi hodinu a půl. S příjezdem do Moldavska se zhoršil stav cest a nefungovalo skoro žádné pouliční osvětlení v obcích, kde byla venku spousta lidí a řada z nich jezdila na ne vždy osvětlených kolech. Za Cantemirem jsme trochu zabloudili, protože na křižovatkách prostě nebyly ukazatele. Do Mileştii Mici, kde jsme měli domluvené ubytování u rodiny Guzunů, jsme přijeli až kolem jedné hodiny v noci.
Fotografie zde
Guzunovi mají pěkný udržovaný domek a jsou velmi přičinliví. Kromě práce ve vinařství provozují bar a otec se synem také hrají na svatbách. Jak to v Moldavsku bývá, hodně potravin mají ze své vlastní produkce. Obzvlášť se nám líbila ruční výzdoba fasády, kterou osobně vymalovala paní Guzunová. Prohlídku vinařství jsme měli domluvenou na 13. hodinu. Dopoledne jsme ještě zajeli do blízkého městečka Ialoveni, kde jsme mohli vybrat místní měnu z bankomatu, ochutnat kvas, projít si hlavní ulici a místní nákupní středisko.
Po poledni jsme přijeli do areálu vinařství. Nádvoří, na němž jsme asi půlhodinku čekali na naši průvodkyni, působí velmi sympatickým dojmem. Pohovořili jsme trochu s vrátným a vyfotili jsme se u dvou plastik, které znázorňují rozlévání bílého a červeného vína. V jednu hodinu jsme nabrali do našeho auta průvodkyni a vjeli do podzemních sklepních chodeb. Podzemní chodby v Mileştii Mici mají přes padesát kilometrů, z toho turisté mají možnost projet něco přes dva kilometry. I to je však velký zážitek. Jsou zde ulice, které se jmenují podle jednotlivých odrůd vína, jako např. Sauvignon, Tramín, Ryzlink apod. Ve stěnách jsou výklenky plné láhví vína z různých částí Moldavska, některé i 20 – 30 let staré. Na konci prohlídky jsme si prohlédli velký a malý degustační sál. Poté, co jsme vyjeli opět na nádvoří, nakoupili jsme si přiměřený počet láhví v místním obchodě.
Z vinařství jsme se odpoledne přesunuli do hlavního města Kišiněva. Zkratkou to je necelých 15 kilometrů. Podařilo se nám zaparkovat nedaleko centra. Po dobrém jídle v restauraci jsme si prošli centrum města kolem hlavní ulice Stefan cel Mare. Na ní jsou hlavní pozoruhodnosti – Vítězný oblouk, budovy vlády, parlamentu, prezidentský palác a dva velké parky, které činí centrum města velmi příjemným. U vchodu do městského parku je velká socha krále Stefana cel Mare a uprostřed parku pak socha Puškina, která slouží jako místo setkávání místních. Druhému velkému parku v centru pak dominuje národní pravoslavná katedrála.
Večer jsme se vrátili do domu ke Guzunům, kteří nám připravili výbornou večeři ze zeleniny a také nám dali ochutnat své víno a pálenku.
Fotografie Milestii zde
Fotografie Ialoveni zde
Fotografie vinařství zde
Fotografie Kisiněvu zde
Ve středu ráno jsme se po snídani rozloučili s Guzunovými. Přes Hânceşti, kde nás zaujal nápadný památník v parku ve svahu, jsme se ještě dopoledne dostali na hraniční přechod Leuşeni. Odbaveni jsme byli během poměrně krátké doby. Za hranicí, už v Rumunsku, jsme odbočili doprava a jeli podél moldavské hranice směrem na Iaşi. Trochu jsme se zdrželi průjezdem přes město, které na nás však působilo poměrně pěkným dojmem, stejně jako i vesnice v této oblasti, které jsou hezky udržované, obzvlášť kostely v nich. Tato část Rumunska je velmi dobře připravena na turisty, které sem lákají především místní malované kláštery. My jsme měli v plánu navštívit dva z nich – Humor a Voroneţ, oba v blízkosti městečka Gura Humorului. Ke klášteru Humor se z městečka odbočuje do kopce a jede se několik kilometrů směr Manastirea Humorului. Tam jsme zaparkovali a poobědvali v nedalekém hotelu. Pak jsme navštívili klášter, malovaný zevnitř i zvenku. Kresby měly údajně ten účel, aby se jejich prostřednictvím vzdělávali vojáci, kteří se v těchto místech shromažďovali a kteří neuměli číst. Po prohlídce jsme sjeli zpět do údolí a na západ od Gura Humorului jsme navštívili klášter Voroneţ. Zde bylo ještě více turistů. Voroneţ je vyzdoben ještě pestřeji než Humor. Je zde vyžadováno decentní oblečení, takže Vláďovi, který byl v šortkách, u vchodu přidělili zástěru. Kresby na fasádě ve Voroneţi jsou úžasné a bylo se zde na co dívat.
K večeru jsme se přesunuli do města Câmpulung Moldovenesc a našli si zde ubytování v penzionu Genţiana, kde jsme byli velmi příjemně překvapeni poměrem kvality k ceně. Za necelých 1000 korun jsme dostali dva slušně zařízené pokoje. Na patře (kde byly 4 pokoje) byly k dispozici dvě koupelny, v přízemí pak kuchyňka, jídelna a terasa. Večer jsme se také prošli městem, které je východiskem do okolních hor. Ve městě je několik pozoruhodných kostelů různých konfesí.
Fotografie z cesty zpět zde
Fotografie klášterů zde
Fotografie Campulungu zde
Ve čtvrtek ráno jsme vyleli z Câmpulungu po hlavní silnici směrem na západ a u Iacobeni jsme odbočili vpravo na severozápad směrem na Sighetu Marmaţiei. Tato trasa vede přes průsmyk Prislop. Po vyšplhání do průsmyku jsme se v nejvyšším bodě trasy na chvíli zastavili. V průsmyku je památník a také kostel před dokončením. Dále jsme jeli přes Sighetu Marmaţiei a kolem poledne jsme se zastavili v Săpântě, kde je známá atrakce – veselý hřbitov. Modré náhrobky na něm vyzdobil místní malíř Stan Ion Pâtraş. Na jeho obrazech jsou zpravidla různé výjevy ze života nebožtíků nebo příčina jejich smrti.
Ze Săpânty jsme pokračovali dále na západ. Po cestě nás ještě zaujaly ve městečku Certeze nápadně okázalé vily, které údajně patří místním Romům. Přes Satu Mare jsme přijeli na rumunsko-maďarskou hranici a k večeru do Tokaje. Tam jsme našli na druhý pokus cenově zajímavé ubytování v penzionu Lux. Večer jsme si prošli městečko, navštívili Rákocziho sklípek, kde jsme ochutnali několik druhů tokajského vína a den jsme zakončili večeří, jejíž důležitou součástí byla rybí polévka halászlé.
Fotografie z cesty zpět zde
Fotografie hřbitovu zde
Fotografie Tokaje zde
V pátek ráno jsme se ještě zašli podívat na nedaleký soutok Tiszy a Bodrogu. Jeli jsme domů do Čech přes Slovensko. Mezi Zvolenem a Trenčínem jsme se rozhodovali, kde se po cestě zastavíme na oběd. Nakonec rozhodnutí padlo na Trenčín, kam jsem dorazili kolem druhé odpoledne. Krátce jsme se prošli po městě a vystoupili nahoru k hradu. Domů jsme se bez velkého spěchu dostali večer.
Fotografie zde
Dojmy a postřehy