Vyjeli jsme brzy ráno a s krátkými zastávkami na tankování a nákup slovenské a maďarské dálniční známky jsme kolem poledne vjeli do Srbska. Sjeli jsme z dálnice do Horgoše, tam vybrali v bankomatu dináry a cestou na Suboticu jsme si dali oběd na jedné benzínce. Pokračovali jsme po nedostavěné, avšak mýtem zpoplatněné dálnici na Bělehrad a dále po regulérní dálnici na Niš. Z Niše na bulharskou dálnici vede silnice přes hory, o sobotě byla ale poměrně volná, nejezdili kamiony. V Pirotu jsme utratili zbylé dináry, něco snědli a natankovali. Na bulharské hranici se bojuje asi proti nezaměstnanosti, takže se musí postupně projet asi šesti okénky – hlídají si i, aby měl každý jejich silniční známku, která je povinná nejen na dálnicích, ale prakticky po celé zemi. Tato hranice nás zdržela skoro hodinu. Další hodinu se pak jede k Sofii, kam jsme dorazili kolem osmé večer místního času. To byla vhodná doba na výběr ubytování. Na začátku Sofie, kousek před silničním okruhem je naproti obchodnímu centru Metro hotel Trafi Em, kde měli dvoulůžkové pokoje za 36 leva. Super.
17.8.08 Sofia – Skala Potiamias (přes Kulata – Kavala - Keramoti)
Ráno jsme v hotelu v klidu posnídali (dohromady za 9 leva, super) a pustili se směrem na jih. V tuto dobu jsme bohužel zjistili, že je porouchaný foťák, což nám pokazilo náladu. Proto jsme museli celou dovolenou fotit pouze na mobil. Fotky jsou proto v hrozné kvalitě. Je mi líto.
K hraničnímu přechodu Kulata jsme přijeli kolem poledne. Před hranicí jsme dotankovali, dolili litr oleje a poobědvali. Když jsme obědvali, neustále chodil kolem jeden romský chlapec a pokoušel se výhodně prodat motorovou pilu. Pokud někdo shání motorovou pilu, doporučujeme: přechod Kulata, po bulharské straně hranice. Opravdu levné.
Za hranicí je hned dálnice. V délce několika kilometrů byla neustále omezená rychlost na 50 km, což všichni kromě mě ignorovali. Pak dálnice skončila a bylo možné opět jet klidně devadesátkou. Cesta vede kolem měst Serres a Drama a pak se jede kolem vykopávek starořeckého města Filipy – viz fotky v galerii. Jsou to ty Filipy, jejichž obyvatelům psal apoštol Pavel epištolu Filipanům. Odtud už je nedaleko k moři do Kavaly, kam jsme přijeli kolem půl třetí odpoledne. Měli jsme v plánu, že v Kavale si zajistíme v nějaké agentuře ubytování na Thasosu. Byla však neděle a navíc siesta, a to, co bylo v neděli otevřené, mělo do šesti večer přestávku. Kavala má krásnou polohu ve svahu u pobřeží. Prošli jsme se po městě, vybrali z bankomatu eura a pokračovali do Keramoti, odkud vyjíždí trajekt na ostrov.
Trajekty jezdily na ostrov kyvadlově, v dlouhé frontě na trajekt jsme ale čekali přes hodinu. Jeden trajekt pojme kolem stovky aut a plavba trvá 35 minut. Na ostrově jsme se vylodili večer kolem šesté a úkolem bylo najít si ubytování. Začali jsme v hlavním městě Limenos. Několik agentur bylo zavřených a když jsme našli jednu otevřenou, řekli nám, že je všude plno a musím zkoušet dveře od dveří. Vyjeli jsme dál po ostrově s předpokladem, že tam bude volněji. Z hlavní silnice jsme odbočili na Skalu Potamias. V prvním hotelu, kde jsem se zeptal, měli jeden volný pokoj na tři dni za 60 eur na den. Asi bychom to vzali. Jeli jsme ale zkusit ještě jiné možnosti. Blízko pláže jsme se zeptali v apartmánech. Měli jeden pokoj, také za 60. Taky bychom to asi vzali, ale zkusili jsme pár nabídek v blízkosti, byly však plné. Když jsme se vrátili do toho apartmánu, řekli nám, že už pokoj mezitím pronajali. Chtěli jsme se vrátit do prvního hotelu, ale nějak jsme zabloudili a prostě jsme ho nenašli. Jak jsme se později zorientovali, vyjeli jsme totiž od moře na jinou silnici. Museli jsme tedy hledat dál. U silnice skrz Skalu Potamias jsem se zeptal v pensionu Katerina. Měli jeden pokoj za 45, ale jistá byla jen jedna noc. Ubytovali jsme se s tím, že aspoň ušetříme pár eur. Ráno při snídani nám však majitelka řekla, že na další noci jí zákazníci pobyt potvrdili a musíme se vystěhovat. Obvolala ale pár známých a zajistila nám pokoj nedaleko odtud v pensionu Mon Repo. Ten byl aspoň dál od hlavní cesty, čili tišší a pokoj jsme dostali za 30 eur na den. Paráda. Byly to čtyři pokoje s příslušenstvím vedle sebe na dvorku rodinného domu. V domě bydlela mladá rodina s dvěmi malými dcerkami a sedmi kočkami, které si nás oblíbily, protože zjistily, že u naší verandy vždy dostanou nějaké zbytky. V sousedním pokoji bydleli dva mladí Albánci. Od jednoho z nich, který dobře uměl anglicky, jsme se mj. dověděli, že studuje v Řecku mezinárodní obchod a toto léto si na Thasosu přivydělává prodejem koblihů na pláži. V sousedním pokoji z druhé strany bydlela mladá dvojice z Itálie a ve čtvrtém pokoji zase mladá řecká dvojice. Možná jsme se tam trochu nehodili – od lidí v našem věku se možná očekává, že budou bydlet v hotelu s více hvězdičkami (???).
Galerie: zde
Během 6 dní strávených na ostrově jsme projeli kolem celého ostrova a seznámili se několika zajímavými místy.
Pondělí jsme strávili ve Skale Potamias, koupali se na pláži, procházeli se po místní promenádě a zmapovali si místo. Jak jsme později vyhodnotili situaci, asi jsme, byť náhodně, zvolili jedno z nejlepších míst na ostrově jako základnu.
Galerie: zde
V úterý jsme odpoledne zajeli do hlavního města Thasos. V něm jsme si prohlédli vykopávky původního antického města. Jsou zde zbytky agory, která kdysi sloužila jako centrum města s obchody a náboženskými budovami. Do kopce se dá dojít k amfiteátru, který se dosud občas používá a který má nádhernou polohu nad mořem. Z amfiteátru jsme vystoupali ještě na akropoli, která se rozkládá na třech kopcích nad městem a z které je krásný výhled prakticky na celou severní část ostrova i blízkou pevninu. Ve čtyřicetistupňovém vedru jsme se přitom dost zapotili.
Galerie: zde
Ve středu jsme ráno naopak vyjeli na jih ostrova, kde je výběžek Aliki, na kterém jsou pláže-dvojčata – na východní i západní straně na dosah jedna od druhé. Využili jsme také toho, že výběžek se dá obejít a na jeho konci jsou zbytky starého mramorového lomu a také vykopávky starého města. Po poledni jsme zajeli do vnitrozemí, kde je zhruba uprostřed ostrova malebná vesnice Theologos, ze které je hezký pohled po okolních horách – ty na ostrově dosahují nadmořské výšky přes tisíc metrů. Ve vesnici jsme i poobědvali. Je tam několik restaurací s tradiční kuchyní a oběd v jedné z nich jsme si opravdu vychutnali. Odpoledne jsme se ještě stavili v Limenarii na jihozápadě ostrova na kávu v kavárně na pláži a večer jsme se vrátili do pensionu druhou stranou ostrova, čímž jsme ho objeli dokola (cesta kolem ostrova je dlouhá asi 100 km). Cestou jsme si všimli, že na západním pobřeží Thasu jsou osamělé „neorganizované“ pláže dál od obydlených míst.
Ve čtvrtek jsme se proto ráno vydali na jednu z těchto izolovaných pláží. Několik kilometrů za Skala Kallirachi bylo příjemné koupání v průzračné vodě. K večeru jsme cestou zpět zastavili na jedné pláži před hlavním městem na vykoupání.
Galerie: zde
V pátek jsme opět odpočívali ve Skale Potamias a dokoupili pár suvenýrů.
23.8.08 Skala Potamias – Sozopol (přes Keramoti – Xanthi - Kastanies – Edirne – Dereköy – Malko Tarnovo - Carevo)
V sobotu jsme se rychle nasnídali a vyjeli do Thasosu. Na trajekt nebyla žádná fronta a během pěti minut jsme byli na lodi. Z Keramoti jsme jeli na dálnici, která vedla na východ pár kilometrů, pak bylo pár kilometrů nedokončených a opět pokračovala od Xanthi na východ až do Turecka. Kousek před Tureckem jsme sjeli z dálnice směrem na sever a kolem poledne dojeli do severovýchodního řeckého výběžku, kde je hraniční přechod do Turecka Kastanies/Edirne. Nejdřív nás odbavili Řekové. Zde jsme potkali – koho jiného, než Čechy, mladou dvojici ve starém Mercedesu Sprinter lůžkovou úpravou, která se také toulala po Balkáně, ale nezatěžovala se hledáním ubytování - , pak byla závora, za ní turečtí vojáci se samopaly (jeden leštil sochu Ataturka, která na tomto místě samozřejmě nemohla chybět) a fronta aut. Viděl jsem, že všichni odchází z aut dopředu, proto jsem také vyšel s pasy a techničákem v ruce. Organizace tureckého stylu zde spočívala v tom, že tam byly tři okénka vedle sebe, u kterých se cestující z obou směrů překřikovali a absolvovali potřebné procedury. Ty byly čtyři – registrace auta, kontrola pasů, celní kontrola a závěrečná kontrola. Byly označeny čísly na jednotlivých přepážkách a bylo nutné projít procedury v daném pořadí. Poté, co jsme dostali potřebná razítka, pustil nás poslední voják u závory do Turecka. Do města Edirne je malebný příjezd kolem vodního mlýnku na křižovatce a přes starobylý most přes řeku Meric (v Bulharsku se jmenuje Marica, v Řecku kdoví proč Evros). Zaparkovali jsme kousek od centra v boční uličce a trochu se prošli po centru. Neměli jsme žádné turecké liry a nechtěli jsme nevýhodně platit eury. Podívali jsme se na Selimovu mešitu a na park před ní – všude plno lidí. Z Edirne na východ vede široká výpadovka a na konci města je – Carrefour. Kus dál jsme odbočili na sever směr Bulgaristan. Za městem Kirklareli cesta stoupá do pohoří Strandža. V jedné vesnici jsme doplnili do lahví pitnou vodu ze studánky. Asi deset km před hraničním přechodem dělali Turci rekonstrukci silnice – za plného provozu, takže jsme museli celou dobu kličkovat mezi bagry, náklaďáky a nakladači a moc nespěchat, protože nasypaný štěrk nám bubnoval do spodku auta. Na výjezdu z Turecka na hraničním přechodu Dereköy-Malko Tarnovo jsme si opět prošli jejich oblíbené procedury, na které pak plynule navázali Bulhaři s podobným systémem mnoha okének, jako při vjezdu ze Srbska, tentokrát ještě vylepšeným o v tomto kraji kdysi všudypřítomnou „dezinfekci“, díky níž jsme obohatili bulharský státní rozpočet o další čtyři eura. Z hranice jsme jeli na východ na Carevo. Je to cesta asi 60 km lesem přes pohoří Strandža po nerovné silnici, samá zatáčka a v celém tomto úseku asi jenom tři vesnice. Kousek dál od cesty tam musí být panenská příroda. V Carevu se pak najede na dobrou silnici podle mořského pobřeží, která nás dovedla do Sozopolu. Tam jsme dorazili večer kolem osmé hodiny.
Galerie: zde
23.-28.8.08 Sozopol (+ Rezovo, Sinemorec)
Pan Stefan, v jehož hotelu jsme bydleli minulé dva roky, měl plný jak hotel Mariana, tak i nově postavený Fezej. Zařídil nám ubytování v hotelu u známého za rohem. Ubytování bylo výborné, v pokojích byl kvalitní nábytek, a cena v levách stejná jako vloni. Paráda. V neděli a pondělí jsme se flákali po Sozopoli, čas jsme trávili vesměs na pláži, v hospodách a návštěvami obchůdků ve starém městě. V úterý večer si jsme také koupili devadesátiminutovou plavbu výletní lodí kolem pobřeží a blízkého ostrůvku. Byla to docela příjemná relaxace.
V úterý jsme se jeli podívat na jižní černomořské pobřeží. Zajeli jsme až do Rezova na tureckou hranici. Do Careva vede kvalitní silnice, za Careven se výrazně zužuje a hrbolatí a posledních šest kilometrů od Sinemorce je už o dost horší. Bulharsko-tureckou hranici tvoří v Rezovu řeka a po obou jejích stranách jsou velké národní tabule s vlajkami a názvy států. Bulhaři se Turkům chlubí také vlajkou EU. Na bulharské straně je postavená hezká vyhlídka, ze které je vidět na prázdnou dlouhou pláž na turecké straně. Hraniční přechod tu bohužel není. Z Rezova jsme se vrátili pár kilometrů zpět do Sinemorce. U něj jsou dvě krásné pláže, údajně nejkrásnější v Bulharsku. Ta jižnější je chráněna malebnými skalami. Ta severnější je zase pozoruhodná tím, že na jejím konci se do Černého moře vlévá řeka Veleka, která těsně před ústím teče pár set metrů paralelně s pobřežím, což dává možnost mít z jedné pláže přístup ke koupání jak v moři tak v řece. Jak moře, tak řeka jsou zde velmi čisté. Zážitkem je také koupání přímo v ústí řeky u skály, kde si můžete sednout do mělké vody a jednu ruku mít ve sladké vodě a druhou ve slané. Toto místo se nám strašně líbilo a rádi bychom se tam ještě někdy podívali. Vzhledem k současné obrovské konjunktuře turistiky v Bulharsku a výstavbě velkého množství nových kapacit se ale obáváme, že i tady mohou být postaveny nové hotely a toto místo pak ztratí své kouzlo.
Ve středu jsme ještě polelkovali v Sozopoli.
Galerie: zde a zde
Videa: zde a zde
28.8.08 Sozopol – Pitesti (přes Karnobat – Ruse – Bukurešť)
Ve čtvrtek po snídani jsme vyjeli přes Burgas, Karnobat, kolem Šumenu na Ruse a poblíž Ruse jsme navštívili skalní kostely u Ivanova (tato památka je zapsána seznamu světového dědictví UNESCO, nazývá se také Rusenski lom; je to něco jako malé kláštery Meteora v Řecku). Tyto kostely jsou vytesané do vysokých pískovcových skal po obou březích řeky Rusenski lom. V současné době se zde provádí rekonstrukce a přístupný je jen jeden kostel za vstupné 4 leva. Ostatní mají být prý přístupné od příštího roku. Do tohoto přístupného kostelu je třeba vylézt po schodech ve skále. Průvodce nám tvrdil, že je to ve výšce šestnáctého patra. Je to jedna menší místnost s provizorním balkónkem, kde má průvodce křeslo a když tam nejsou turisté, tak na něm sedí a vyhlíží do krajiny. Z kostelíku ještě vede cesta k panoramatické vyhlídce a odtud zpět k silnici dole u řeky.
Pak jsme se ještě odpoledne stavili v Ruse. Je to poměrně významné město na břehu Dunaje a vedle něj je v současnosti jediný most přes Dunaj, který spojuje Bulharsko s Rumunskem. V centru Ruse je docela rozsáhlá pěší zóna, na níž funguje spousta restaurací, kaváren a cukráren. Dali jsme si ještě dobrý oběd (dokud jsme v Bulharsku). Pak jsme se prošli po pěší zóně a po nábřeží Dunaje a v místním Kauflandu nakoupili některé místní výrobky, hlavně bulharské víno. Bylo ještě odpoledne, a tak jsme se rozhodli k pokračování cesty s tím, že v necelých sto kilometrů vzdálené Bukurešti zkusíme najít ubytování. Za most přes Dunaj jsme zaplatili 16 leva a bez velkého zdržování projeli do Rumunska. Za řekou nám trochu přidělalo starosti, že nebylo nikde možné koupit rumunskou silniční známku. Po předchozích zkušenostech jsme to nechtěli podcenit a usilovně hledali možnost, kde se dá pořídit (což se nám později vyplatilo). Sehnali jsme ji až na začátku Bukurešti na benzínce ÖMV. Neměli tam ale týdenní, kterou jsme potřebovali, ale jen měsíční. Jediná pracovnice, se kterou se tam šlo domluvit anglicky, nám to po našem rozčilování vysvětlovala tím, že sorry, ale jste prostě v Rumunsku. Naštěstí měsíční stála v přepočtu jen asi 180 korun, což se dá překousnout. Horší to bylo s ubytováním. Naše očekávání po zkušenosti ze Sofie se nenaplnila, v Bukurešti jsme prostě nenašli žádný normální hotýlek nebo penziónek. Jenom v centru jsme viděli pár velkých hotelů a tam chtěli za noc kolem 150 eur. Chlápek ve směnárně, kterého jsem požádal o radu, říkal, že tam existuje něco jako „hotel v bytech“ a poradil mi podívat se na internetu. Zkusil jsem to v blízkém internet café, ale nic se nám nelíbilo. Už jsme se smířili s tím, že pojedeme domů a zdřímnu si někde v autě. Při výjezdu z Bukurešti jsme ještě zkusili pár motelů, ale všechny byly plné a přitom dost drahé – kolem 100 eur za noc. Odjížděli jsme z Bukurešti s nepříjemným dojmem, město působí nějak nepřátelsky, přispívá k tomu i slabé pouliční osvětlení, toulaví psi na chodnících. Z Bukurešti jsme jeli po dálnici do Pitesti. Tento úsek se jede asi hodinu. Do Pitesti jsme dojeli asi v půl dvanácté a uviděli vedle cesty hotel Dinastia 2003. Ten byl překvapivě prázdný, na recepci dávali na odiv čtyři hvězdičky a pokoj vyšel na 50 eur. Zpočátku nám to bylo trochu podezřelé – v ceníku totiž byla i nabídka „odpoledního odpočinku“ za 100 lei za tři hodiny. Nakonec to ale nebylo nic hrozného. Rumunská čtyřhvězdičková realita vypadá tak, že pokoj je dost velký (viz fotky níže), je tam docela dobrý nábytek, drahé vybavení koupelny, ovšem řemeslné zpracování kulhá, tj. ve sprše půlka vybavení (např. boční trysky) nefungují, na sprchovém koutu jsou odložené díly, u kterých asi dělníci nevěděli, kam je mají přimontovat, nebo výpusť v podlaze je prostě na jiném místě než tom nejnižším, což vede k takovému detailu, že nastříkaná voda ze sprchy nemá kam odtéci.
Galerie: zde
29.8.08 Pitesti – Kladno (přes Sibiu – Szeged - Bratislava)
V pátek ráno jsme zajeli do centra Pitesti a poté na opačný konec, kam nás navedli trochu chaotické ukazatele hypermarketů. Našli jsme Auchan, kde jsme si pořídili také rumunské místní výrobky. Cestou zpět přes město jsme se nasnídali, tentokrát pro jistotu v McDonaldu (po zkušenostech s rumunským pohostinstvím z minulých cest). Z Pitesti jsme jeli směrem na Maďarsko. Cesta zde vede přes Karpaty a ten den byl navíc opravdu velký provoz. Tím pádem nám cesta ubíhala dost pomalu. Na druhou stranu jsme jeli velmi malebným úsekem v údolí řeky Olt (podle ní se zřejmě jmenovali auta Oltcit). Na jejím břehu je například národní park Cozia s turistickým střediskem a klášterem. Krátce po poledni jsme dojeli do Sibiu. Zajeli jsme do centra tohoto krásného historického města. Prohlédli jsme si malebné centrum a dali si oběd. Dále se naše cesta ještě zpomalila. Dlouhá kolona postupovala velmi pomalu a často jsme se museli zastavit, bylo to velmi otravné. Kupodivu na vině nebyla žádná havárie, jen průjezd městem Sebeš. Navíc za Sebeší byla další překážka v podobě prací na silnici, zvolili jsme proto objížďku kolem města Deva. Pak už to šlo rychleji, ale na maďarskou hranici jsme se dostali už za tmy. Kousek před hranicí nás zastavila pohraniční policie a kontrolovala nám silniční známku včetně stvrzenky. Ještě, že jsme to při vjezdu do Rumunska nepodcenili. Kvůli kontrolám jsme na hranici strávili opět asi 45 minut. Před Szegedem ještě tankování a nákup maďarské dálniční známky. Díky tomu, že dálnice začíná až za Szegedem, dá se známka koupit takto na benzínce na kartu a není nutné mít u sebe forinty. Ze Szegedu se až domů jede po dálnici, ale jelikož to je přes 600 km, dojeli jsme domů unaveni kolem půl páté ráno.
Galerie: zde
Dojmy a postřehy