Asi týden předem jsme si koupili lístky v firmy REGA&R. Je to firma, kterou si zaregistrovali Ukrajinci v Praze, má budku na Florenci a provozuje autobusové linky do různých měst Ukrajiny. Jeden lístek pro dospělého Praha-Lvov stál 1150 Kč, Sebastián dostal 20% slevu. Jako lístek jsme dostali malý příjmový pokladní lístek, na kterém nám vypsali čísla míst v autobuse, jména a zaplacenou cenu. V pátek 1.7. ráno jsme vyjeli vlakem z Kladno do Prahy na Masarykovo nádraží, přejeli metrem na Florenc, kde kolem půl desáté už byl přistavený starší autobus Volvo. Odjezd v 10:00 byl opožděn asi jen o 15 minut. Tato linka bohužel měla trasu přes Hradec Králové, kam jsme z Prahy poposkakovali přes dvě a půl hodiny, pak jsme ještě stavěli v Olomouci a před šestou jsme dorazili do Českého Těšína na hraniční přechod do Polska. V příslušném pruhu už před námi byly asi čtyři autobusy s destinací Ukrajina nebo Bělorusko. Je jasné, že většinu cestujících těmito linkami tvoří gastarbajtři, kteří pracují po celé ČR. Tito chudáci musí vždy mít i tranzitní víza přes Polsko a tentokrát polská pohraniční policie svou práci dělala přepečlivě, takže jsme na této hranici strávili přes tři a půl hodiny, což nás docela naštvalo. Skoro za tmy jsme vyjeli přes Polsko a jen s jednou malou zastávkou jsme kolem před třetí nad ránem byli na polsko-ukrajinském přechodu Medyka-Šegini. Zde jsme vypsali ukrajinské migrační kartičky, zkontrolovali nás, vyměnili jsme dolary za hrivny a to vše trvalo pouze asi hodinu, což je proti roku 1990, kdy jsme tu ještě do SSSR stáli s autem 6 hodin, celkem pokrok. Do Lvova jsme dorazili asi v půl sedmé místního času v sobotu 2.7., takže zpoždění nepřekročilo půl hodiny.
2.-4.7.05 Lvov - NevinnomysskHned jsme vzali taxi, které nás za 20 hriven dovezlo přes celé město na vlakové nádraží. Měli jsme zjištěno, že v půl deváté odjíždí přípojný vagón Lvov-Kislovodsk, který jede přímo do našeho cíle Nevinnomyssku. Lístky jsme celkem bez problémů koupili, nepříjemné bylo jen to, že jsme dostali horní místa ve třech různých kupé. Nedá se nic dělat, je jasné, že se nejdřív prodávají dolní místa a my jsme přišli skoro na poslední chvíli. Tento vagón jezdí jen jednou za dva dny, takže jsme byli rádi, že jedeme. V čekárně (1)(2) na lvovském nádraží jsme nakoupili nějaké občerstvení a nastoupili. Já jsem se dostal do kupé s třemi chlápky za Zakarpatské oblasti, kteří jeli za prací do Dněprodzeržinsku. Tam měl vlak příjezd ve dvě v noci, takže jsme se domluvili, že až chápci vystoupí, přejde zbytek rodiny do mého kupé. Začala 1900 km dlouhá jízda průměrnou rychlostí 50 km/h. V Dněpropetrovsku v půl třetí v noci (neděle 3.7.) se odpojuje náš vagón a zbytek vlaku jede do Simferopolu na Krym. V sedm ráno pak přijíždí vlak z Kyjeva do Kislovodsku a náš vagón k němu připojí. Když jsem se nad ránem v Dněpropetrovsku probudil, vagón byl již odstavený a mé kožené pantofle byly pryč. Nečekal jsem, že ti chlápci ukradnou mé desítky pantofle, protože největší z nich měl asi 160 cm a nohy asi šestky. Ještě, že jsem všechny cenné věci měl v kapse u oblečených šortek i ve spánku. Nu, vzal to čert. Přestěhovali jsme ostatní věci do vyprázdněného kupé ke mně, kluci zůstali v kupé odpočívat a hlídat a my s Marinou jsme vyšli na hodinku a půl ven do města něco přikoupit. Vlak měl odjezd v 7.55. V sedm jsme už pro jistotu byli na nádraží, ale náš vagón jsme nemohli najít. Museli jsme tedy počkat, až přijede vlak z Kyjeva, přišli jsme k jeho poslednímu vagónu, za který za chvíli připojili ten náš a cesta mohla pokračovat dál. Konečně jsme měli kupé pro sebe. Přejeli jsme Dněpr a jeli dál na východ. V ruských vlacích má každý vagón svého nebo svou průvodčí, v našem případě byli dva, aby mohli sloužit nonstop. Rádi jsme konzumovali hodně čaje, no neber to, čaj za půl hrivny. Na těchto dlouhých cestách po bývalém SSSR nebývá problém se zásobováním. Pokud někde vlak staví víc než na 10 minut (skoro každou 3.-4. zastávku), vyrojí se na perónech spoustu lidiček, které tahají tašky plné různých potravin, nápojů a zmrzliny. Takto jsme stáli např. ve stanici Jasinuvata poblíž Doněcku. Odpoledne 3.7. jsme překročili ukrajinsko-ruské hranice. Na ukrajinské straně hranice vlak stojí půl hodiny a na ruské hodinu. Dříve pohraniční policie a celníci nastupovali předposlední stanici a kontrolu prováděli za jízdy a vlak se nezdržoval. Toto se bohužel zrušilo. Kontrolující milicionáři byli otravně zvědaví, hlavně Rusové. Ptali se na všechno možné, co vezeme, co nevezeme, ke komu jedeme, co tam budeme dělat, odkud jedeme, co jsme dělali tam, atd., atd. Aspoň se nehrabali v našich věcech. Po překročení hranice je mezi Taganrogem a Rostovem na Donu vidět menší úsek Azovského moře. Projeli jsme Rostov na Donu a ve dvě v noci (už pondělí 4.7.) přijeli do Nevinnomyssku..
4.-9.7.05 NevinnomysskZ nádraží jsme ke tchánům dojeli asi 1 kilometr taxíkem za 50 rublů. Bydleli jsme ve třípokojovém bytě spolu s rodiči Mariny a třináctiletým synovcem Romanem, který tu je už rok u prarodičů. V pondělí jsme trochu odpočívali, trochu se podívali po městě a také si pro jistotu hned koupili zpáteční lístky do Lvova, abychom měli na zpáteční cestě kupé pro sebe. Kdo tráví v Rusku víc než tři dny, musí se přihlásit k přechodnému pobytu, což platí prý i pro ruské občany, kteří dlí mimo své bydliště. Toto otravné opatření je pořád stejné, jak bylo za Stalina a nevypadá, že by ho chtěla současná vláda měnit, naopak tato registrace je ještě komplikovanější než bývala. Při minulé cestě v roce 2000 nám stačilo dostat na místním OVIRu (oddělení víz a registrací) jedno razítko. V pondělí OVIR neúřaduje, vzal jsem tedy pasy a migrační kartičky a šel jsem v úterý (5.7.) dopoledne na OVIR v domnění, že vše vyřídím. V OVIRu však vládl poměrně nečekaný chaos a když jsem se zeptal úředníka, kde mám tento jednoduchý úkon provést, tak mě sice nejdříve chtěli poslat do Stavropolu do hotelu Inturist, ale když jsem vysvětlil, že jsme tu na pozvání od příbuzných, tak jsem dostal instrukce, že mám přijít ve dvě odpoledne nejdřív do kabinetu 102, pak 101 a nakonec 110, musí jít všichni, kdo se chtějí zaregistrovat a také osoba, která nás pozvala, a ta musí mít s sebou tzv. domovní knížku, kterou dokáže, že disponuje bytem, ve kterém budeme přechodně ubytováni. Ze zákona má cizinec povinnost zaregistrovat se do tří dnů po příjezdu. My jsme překračovali hranici v neděli, takže tato lhůta byla do středy. Požádal jsem tedy tchýni, aby po obědě vzala domovní knížku a šla to s námi vyřídit. Rodiče Mariny to ale nepovažovali za tak důležité, a tak jsme měli prioritnější program - jeli jsme na dáču(1)(2)(3)kde jsme několik hodin sbírali maliny. Vrátili jsme se kolem čtvrté a protože OVIR v úterý pracuje do šesti, tak jsme tam ještě před pátou zašli v plném složení. Nejdřív Marina vybojovala lokty kabinet 102, kde po překřikování se všemi ostatními, co se registrovali, mohla asi po 45 minutách zaplatit asi 30 rublů poplatek, úřednice jí vytiskla na staré devítijehličkové tiskárně asi pět papírků na každého z nás, některé papírky jí dala do ruky a poslala do kabinetu 101. Vlezli jsme všichni do stojedničky, kde seděla načálnica, kterou jsme vyrušili ze sledování telenovely v televizi. Ta nám dala během sledování pár razítek a poslala do kabinetu 110. Bylo za deset šest. Ve stodesítce byly dvě ženské v uniformě. Řekli nám, že inspektorka není přítomná, ale že se vrátí. Vrátila se v šest hodin, aby nám řekla, že už nás nestihne. Máme jí však nechat pasy a další den si pro ně přijít na půl desátou, kdy už bude mít vše hotové. Ve středu 6.7. jsme přišli přesně o půl desáté k inspektorce pro pasy. Inspektorka nás začala teprve vyřizovat - založila složku na náš případ, kde vše zapsala a uložila všechny dokumenty. Během tohoto vyřizování vpadl do kanceláře asi padesátiletý chlapík a říkal, že přijel z Běloruska na týden za nemocnou matkou, a ptal se, co má vyřizovat. Úřednice aniž by zvedla hlavu, řekla "kabinet 102, tam vám všechno řeknou, pak 101 a pak sem". Když jsme v deset hodin přebírali pasy a orazítkované migrační kartičky, nedalo mi to a zeptal jsem se, co by se stalo, kdybychom tu kartičku třeba ztratili, nebo kdybychom si registraci vůbec nevyřídili. "Dostal byste pokutu." "A jak velkou." "Od tisíce rublů." "No tak to je víc než za registraci, ale jen o trochu a ušetřili bychom dva půldny," a nohy na ramena, protože se na nás podívaly dost nepříjemně. Odpoledne jsme se byli zase podívat po městě. Podívali jsme se k základní škole, kam chodila Marina, i po ulicích. Nevinnomyssk má kolem 100 tisíc obyvatel, což je na ruské poměry poměrně málo. Bylo založeno v první polovině 19. století jako kozácká osada a dá se říci, že tam chcíp pes, hlavně poté, co začala válka v Čečensku. Přece jen, Stavropolský kraj, kde Nevinnomyssk leží, z Čečenskem také sousedí. Před Nevinnomyssk vede hlavní silniční i železniční trasa od Azovského moře ke Kaspickému. Tyto trasy ale nyní ztrácejí svůj význam, protože vedou přes Čečensko a to je skoro izolované. Proto např. vlaky, které tudy dříve jezdili do Dagestánu a do Azerbajdžánu, jezdí teď oklikou a z této trasy je taková slepá ulice. Dokonce i provoz po tzv. vojenské gruzínské silnici, která vede napříč Kavkazem ze Severní Osetie do Gruzie, je nyní hodně omezen, protože hranice mezi Ruskem a Gruzií, je otevřena jen omezeně. Tato oblast působí zaostalým dojmem, jakoby tu nikdo nechtěl investovat kvůli nestabilitě. Většna lidí má velmi malé příjmy, je zde velká nezaměstnanost a ceny jsou vysoké, s výjimkou ovšem např. nájemného a také hudebních, herních i softwarových CD, protože si tu nikdo neláme hlavu s autorskými právy. Ve čtvrtek 7.7. jsme se rozhodli, že půjdeme k vodě. Celou dobu našeho pobytu bylo počasí jak na Sahaře, úmorné vedro, sucho a dusno. Šli jsme se podívat na řeku Kubáň. V roce 2003 se řeka vylila a napáchala kolem sebe hodně škod. K řece se jde starými ulicemi se starými rodinnými domky. K řece vede i schodiště, které však po povodních dosud není v pořádku. Kubáň pramení pod nejvyššími horami Kavkazu, protéká Nevinnomysskem a dále teče přes Krasnodar do Černého moře. V červenci vždy taje na Kavkaze sníh a v řece je poměrně velký proud a špinavá voda. Šli jsme ještě ulicemi podle řeky trochu proti proudu, kde je menší nádrž (hned vedle řeky), kde se dá koupat. Cestou zpět jsme se stavili na místním trhu, kam jsme ostatně chodili skoro každý den, protože tam byla poměrně široká nabídka a kluci si oblíbili chyčiny s masem, sýrem, bramborami nebo zelím. Jiné místo, které jsme si s Marinou oblíbili, byla kavárna Gurmančik, kde byla klimatizace a kam jsme každé odpoledne chodili na kávu Ekspresso za 14 rublů. Také jsme se podívali na nevinnomysský chrám. Ten kdysi Stalin nechal zbourat a znovu ho postavili až asi před 6 lety. Tato stavba asi nebyla levná, protože věžičky - cibulky jsou pozlacené a lesknou se už z dálky. Vedle chrámu byl také nedávno postaven památník založení města kozáky a nedaleko pohřební agentura, která nabízí "rituální služby" a maloobchodní prodej pohřebním zbožím. V pátek 8.7. jsme se podívali do druhé části města za železniční trať, kde je dům kultury a městský park. Park je také nedaleko Kubáně a také zde povodeň strhla most. Čeho si zde ve městě obecně člověk všimne, je to, jak elegantní jsou zde dívky. Skoro to tu vypadá jak na molu na módní přehlídce. Ani v Nevinnomyssku nemůže chybět pomník Lenina. Byli jsme sice překvapeni, že nestojí tam, co stával, ale přece jen jsme ho našli - přestěhovali ho o ulici dál, je to ve "staré" části města, kde je hodně bytových domů á la Bolívie či Zimbabwe.
9.-10.7.05 GofickojeV sobotu 9.7.jsme ráno vyjeli tchánovou Volhou 21 ročník 61 z Nevinnomyssku přes stepi, stepi, stepi a stepi směr Stavropol (hlavní město gubernie), Svetlograd a vesnice Gofickoje, rodiště Mariny. Délka trasy je asi 180 km. Tchánův veterán jezdí zpravidla jen přes město na dáču a zpět, aby odvozil úrodu, a poprvé po letech vyjel někam dál. Po dvaceti kilometrech jsme zjistili, že se motor přehřívá. Tchánovi bylo hned jasné, že prasklo těsnění pod hlavou a to se bude muset vyměnit až v garáži. Tak jsme každých asi 10 km museli zastavit, nechat motor vychladnout a dolít vodu, kterou jsme operativně nabírali, kde se dá, do plastových láhví snadno posbíraných při cestě, kde je místní bez zábran vyhazují. Za Svetlogradem jsme jeli kolem Slaného jezera, na které je ze silnice pěkný výhled. Odpoledne jsme dorazili do Gofického, kde bydlí několik příbuzných Mariny. Byli jsme hosty u tety Niny a strýce Borise, důchodců, kteří bydlí v domku a vedou z existenčních důvodů hospodářství - slepice, husy, kachny, prasata, krávu, a na zahradě pěstují všechno možné. Tetě Nině a strýci Borisovi je 67 let. Jak je především na ruském venkově víceméně normou, strýc Boris je střízlivý pouze velmi výjimečně. Člověk se diví, že se vůbec dožil svého věku. Teta Nina musí takřka veškerou práci oddřít sama a člověk se zase diví, jak to zvládne. Legendární je Borisův výrok z doby ještě před důchodem na otázku Niny: "Kdy mi posekáš trávu?" "A kdy ti ji mám posekat? Ráno jdu brzo do práce a odpoledne jsem už ožralej." Nechali jsme se pohostit, Boris si dal jednu skleničku, zazpíval a odpadl, tj. odnesli ho spát. Kvečeru jsme se šli projít vesnicí a navštívit hřbitov. Šla s námi ještě dcera Niny a Borise Naďa se svými syny. V centru obce zajímavým způsobem vyřešili to, aby byl v obci kostel. Na komunistickou budovu prodejny ve tvaru kostky prostě postavili pár věžiček. Kolem návse jsme se dostali ke hřbitovu. Na ruských hřbitovech nebývají rodinné hrobky, ale každý nebožtík má svůj hrob. Okolí hrobů je upravené méně pečlivě, než jsme u nás zvyklí, je to poměrně zarostlé. Docela mě šokovalo, kolik mladých lidí je tu pohřbených. Svěřil jsem se s tím Nadě, která mi začala vysvětlovat - ten se upil, ten také, toho zabili, ten se zabil v havárii, atd. Dorazili jsme nakonec k cíli naší cesty, ke hrobům děda a babičky Mariny. I u těchto hrobů, stejně jako u všech ostatních, má rodina stolek a lavičku. Vždy o velikonocích, o místních "dušičkách" i o jiných svátcích chodí příbuzní na hřbitov, přiberou láhev vodky, nějaké jídlo, usednou na lavičky, pohostí se a zavzpomínají. Večer jsme při návratu zastihli dědka Borise, který se sotva držel na nohou, a ostatní mu pomáhali v pohybu. Nina s Borisem nemají záchod ani koupelnu. Místo záchodu se chodí na klasickou kadibudku na zahradu a hygiena se provádí v báně, a to buď na principu parní sauny, nebo se prostě zatopí pod nádobou, lidé si naberou vodu do lavoru a polévají se. Vodovodní rozvody po domech má na vesnici málokdo. V neděli 10.7. ráno po snídani jsme se rozloučili s domácími i s Naďou a její rodinou, která sem jezdí dvakrát měsíčně žigulíkem z Minerálních vod (120 km), aby trochu pomohli Nině s hospodářstvím. Těžko říci, zda se jim ta námaha a ten benzín v podobě domácích potravin nějak vrátí. V každém případě je takováto domácí strava velmi kalorická a ženy jsou tu dost tlusté - muži tolik nejí, protože neustále pijí vodku. Tak jsme ještě vyfotili zepředu dům a vyrazili zpět do Nevinnomyssku. Při zpáteční cestě jsme se mezi jednotlivými doléváními vody do chladiče kochali stepní krajinou (1)(2)(3)(4)(5)(6)(7) a po necelých pěti hodinách jsme se přiblížili k Nevinnomyssku. Před městem opravovali silnici. Nikoho tu nenapadlo uzavřít jeden pruh a silnici opravit postupně. Pěkně za plného provozu se na silnici nasype nejdřív štěrk a nic netušící projíždějící auta ho nebezpečně odhazují koly a ničí si lak. Pak se štěrk za plného provozu zalije asfaltem a projíždějící auta si zas asfalt nalepí na své pneumatiky. Chtělo by to trochu rozumu. Nakonec jsme dojeli k bytu a tchán se už připravoval na výměnu těsnění ve Volze.
10.-12.7.05 NevinnomysskV neděli jsme ještě zašli do kavárny Gurmančik a kluci do počítačové herny "QWERTY". V pondělí 11.7. jsme už jen pochodili po městě, nakoupili na trhu potraviny na cestu a utratili pár rublů za levná CD s hudbou a s hrami.
12.-16.7.05 Nevinnomyssk - Dněpropetrovsk - Lvov - Przemyśl - Krakov - Petrovice u Karviné - Havířov - KladnoV úterý 12.7. jsme odpoledne vyjeli přípojným vagónem Nevinnomyssk - Lvov na zpáteční cestu. Odjezd Nevinnomyssk v úterý ve čtyři odpoledne, ráno v 7 hodin příjezd do Dněpropetrovsku, tam se vagön odpojí, odstaví a čeká na jiný vlak. Po jeho příjezdu se k němu vagón připojí a odjíždí se v půl druhé odpoledne. Příjezd Lvov ve čtvrtek před devátou ráno. Pod celou dobu našeho pobytu i cesty po Ukrajině a Rusko bylo neustále velké horko a sucho, hotová Sahara. Byli jsme z cesty tam zvyklí, že průvodčí pouštěl do vlaku klimatizaci, aby se dalo dýchat. Proto jsme teď byli překvapeni, že nová průvodčí nic nepouští. Zkusil jsem se jí na to zeptat, ale odbyla mě, že tam žádná klimatizace není. Takže celé dva dny bylo v kupé na zdechnutí a já jsem musel celý den trávit u otevřeného okna na chodbičce. Jen v noci to bylo snesitelnější, takže jsme se i docela dobře vyspali. Pouze první noc byla přerušená přejezdem hranice Rusko-Ukrajina a otravnými otázkami pohraniční policie a celníků. K tomu je třeba podotknout, že nám tchýně vnutila jako dárek na cestu menší obraz, který se vešel na dno jedné tašky. Je jasné, že kdyby se některý celník začal v zavazadlech hrabat a přišel by na to, tak by nám dělal problémy. Ve středu 13.7. ráno jsme přijeli do Dněpropetrovsku a měli půl dne volno, které jsme samozřejmě využili na prohlídku města. Hned před nádražím jsem zakoupil plánek města, vytipovali jsme jako centrum Třídu Karla Marxe a vydali jsme se po ní směrem k Dněpru, což činí celkem asi pět kilometrů. Po prvním km chůze jsme narazili před radnicí na první atrakci - demonstraci opozičních stran proti zdražování. Hlavním organizátorem byla "sjednocená sociální demokracie", která podporovala bývalého prezidenta Kučmu (modré vlajky) a podporovali ji např. komunisté (červené). Demonstrani měli velmi mnoho transparentů. Také přišlo procesí z kostela a regionalisté poraženého prezidentského kandidáta Janukovyče. Mezi demonstranty byla nápadná skupina uklízeček v oranžových vestách (původně jsme se mylně domnívali, že jde o přívržence oranžové revoluce), z nichž jedna pronesla úderný proslov. Uklízečku pak u mikrofonu vystřídal nějaký poslanec. Čas byl omezen, šli jsme tedy po Třídě Karla Marxe dál a po dalším km jsme narazili na velkou sochu Lenina. Nechápu, proč se tu bez něj pořád neumějí obejít - na západě Ukrajiny, jak jsme se později přesvědčili, je to jinak. Po dalším km jsou i další skulptury, např. Gogol nebo Lomonosov. Ten stojí před místní univerzitou. Tam jsme odbočili vlevo a vydali se k Dněpru přes park, kde byly vystaveny zbraně z druhé světové války. Stálo tam také panoráma nějaké bitvy, ale další prohlídka byla až za třičtvrtě hodiny a na to nebyl čas. Pokračovali jsme kolem chrámu k lanovce s kabinkami na stání, která vede z tohoto (pravého) břehu Dněpru (pěkný výhled) na ostrov uprostřed řeky, kde je pěkná (placená) písčitá pláž. Také při cestě lanovkou zpět jsme se pokochali pohledem na město. Od lanovky jsme jeli maršutkou (1,5 UAH na osobu) k místnímu CUMu (obchodní dům), kde jsme nějaké hrivny utratili za levná cédéčka a něco v McDonaldu, v němž měli vstup na záchod na kód, který byl uveden na účtence za nákup. I když se však přes kód na dveřích na záchod dostanete, za dveřmi číhá hajzlbába a osobně zkontroluje, zdali účtenku máte. Z CUMu na nádraží jsme dojeli tramvají. V každém voze tramvaje je průvodčí, která prodává lístky po půl hrivny. Asi to mají spočítané, že se to tak vyplatí. Před nádražím jsem si museli dát kvas. To je pochoutka, které v býv. SSSR nikdy neodolám. Vlak vyjel po půl druhé, asi s dvacetiminutovým zpožděním. Překvapivě asi o tři stanice dál toto zpoždění už dohnal. Delší stání bylo kvečeru ve stanici "im.Tarasa Ševčenka" ve městě Smila. Po dobrém spánku jsme ve čtvrtek 14.7. ráno před devátou dorazili do Lvova. Nejdřív jsme koupili na druhou hodinu odpoledne lístky do Przemysle do Polska, platili jsme 136 hriven, což bylo méně než jsem počítal, a tak jsme měli pět hodin volna a přes dvěstě hriven na utracení. Dali jsme zavazadla do úschovy (platil jsem 14 hriven za 4 kusy), před nádražím v trafice jsem tradičně koupil plánek města (tentokrát kvalitní atlas Lvova za necelých 7 hriven) a vydali se tramvají do centra. Systém placení byl stejný jako v Dněpropetrovsku, tj. půl hrivny se platí průvodčí. Tramvaj jela do centra dost oklikou, takže jsme aspoň měli možnost vidět více míst. Na první pohled nás zaujalo, že na rozdíl od Nevinnomyssku, kde se dalo napočítat pouze pár ojetých zahraničních aut a Dněpropetrovsku, kde jich bylo už víc, ale byly v menšině, tak ve Lvově jich bylo určitě víc než ruských Žigulů, Moskvičů nebo Volh. Vystoupili jsme kousek od centra a vyfotili se před sochou knížete Danila haličského, který ve 13. století založil město. Sedli jsme si na zahrádku moc pěkné kavárničky, kde dobrý dojem rušily pouze otravné žebrající rómské děti. Pochutnal jsem si na krevetovém salátě (žádné tyčinky, celé krevety), Marina na sachru, Sebastián na několika koktejlech, vše za velmi slušné ceny a kvalita vynikající. V kavárně je i socha trochu připomínající Švejka. Pak jsme udělali takový okruh kolem centrálního náměstí jménem Rynok. Šli jsme po velmi pěkném bulváru Ivana Franka, kde jsme zastihli studenty ekonomické fakulty zřejmě při oslavě promoce. Tento bulvár je zakončen krásnou budovou divadla. Ve Lvově je hodně kostelů, jak pravoslavných, tak především řecko-katolických i římsko-katolických. Velkolepě působí tento řecko-katolický chrám poblíž centra. Nedaleko je pěkné zákoutí se zvonicí a arménským chrámem, na jehož nádvoří studenti kreslili věžičky tohoto chrámu. Co nás překvapilo, byl starý automat na sifon za 10 kopějek (se sirupem za 25 kopějěk), který tu beztak měli z recese. To už se jen tak nevidí, ale před 20 lety takové bývaly po celém SSSR: Prošli jsme ještě přes Rynok, naobědvali se ve fastfoodu "Mandžáro" (mj. výborné telecí šašliky i výborná pizza) a vzhledem k časové rezervě jsme se k nádraží vydali pěšky, i když to je kolem tří kilometrů. Po cestě jsme šli kolem památníku obětí komunistických zločinů. Už vzhledem k jeho existenci je zřejmé, jak se liší mentalita tady na západě Ukrajina od té na východě. Tento rozdíl jen potvrzuje to, že ve Lvově mají ulici Stěpana Bandery. Ještě jsme se vyfotili u dalšího řecko-katolického chrámu a dorazili k nádraží. Vyzvedli jsme si zavazadla a zbývalo nám ještě asi sto hriven. Podařilo se mi před nádražím vyměnit 75 UAH za 50 polských zlotých a za zbytek jsme koupili dvě lahve vína, ať máme suvenýr domů (doma jsme pak byli z tohoto suvenýru dost zklamaní). Ve dvě hodiny se rozjel vlak směr Przemysl. Měli jsme místa k sezení v "plackartovém" vagónu. Tento vlak jezdí s plackartovými vagóny, přestože vyjíždí ráno z Černovců a odpoledne přijíždí do cíle v Przemyslu, takže nejede přes noc a nikdo v něm nespí. Horní lůžka jsou ale sklopená a aspoň z toho mají radost ukrajinské pašeračky, které využijí všech zákoutí vagónu, aby ukryly různé cigarety a kdoví ještě věci, které jezdí takto prodávat do Polska. Měli jsme s Marinou hroznou zkušenost z před deseti let, kdy jsme se vraceli právě tímto vlakem. Tehdy s námi jely ve vagónu samé pašeračky podobného typu, jako tentokrát. Vezly tehdy hlavně malé pytle s pohankou a jiným sypkým zbožím. Uprostřed toho měli igeliťáky s vodkou, na jejichž prodeji chtěly vydělat. Polští celníci ve vlaku šli tehdy najisto, všechny ty pytle rozřezali, vodku vytáhli a ženským dali do pasů razítka Vstup nežádoucí. Bohužel to dělali tak, že zavřeli v hrozném parnu vagón včetně oken, aby nešlo nic vyhodit, a my jsme museli čekat ve vagóně několik hodin, než byli hotovi. Tentokrát vlak, po hodinové zastávce na hranicích v Mostyskách, kde odbavovali Ukrajinci, dojel překvapivě až do Przemysle (příjezd ve čtvrt na pět odpoledne místního času) bez kontroly polských celníků. Tam jsme pochopili proč. Vlak dojel ke zvláštní koleji s oploceným nástupištěm a ven se šlo dostat jen přes celnici jako na letišti. Všechny babky vzaly své bágly a pomocí loktů a rychlých nohou zabraly místa ve frontě na proclení. Přípoj na Krakov nám jel ve čtvrt na šest, takže jsme se začali obávat, zdali to stihneme. Do mačkanice s Ukrajinkami se nám nechtělo. Viděli jsme, že Poláci se do té fronty také nehrnou. Zeptali jsme se jich, jestli je také jiná cesta ven. Řekli nám, že nám, kdo "nemá nic k proclení", pustí zvlášť. Opravdu za deset minut přišel polský policajt ke plotu, otevřel dvířka a po skupinkách nás pouštěl k protekčnímu odbavení (museli jsme se o to ale dostatečně hlasitě přihlásit). Tak jsme koupili lístek do Zebrzydowic k české hranici. Platil jsme kartou 140 zlotých. Nejdřív jsem se zeptal, kolik by to stálo na českou stranu hranice do Petrovic u Karviné. Stálo by to dvakrát tolik, tak jsem koupil pouze vnitrostátní variantu s tím. Z Krakova pak jel vlak směr Praha a my jsme si řekli, že těch pět km přes hranici přejedem třeba i načerno. U pokladny jsem platil kartou a tím pádem nám zůstala zlotůvková hotovost. Koupili jsme něco na cestu v přilehlém bufetu. Rychlík z Przemysle směr Krakov byl velmi pohodlný. Přijeli jsme ve třičtvrtě na devět do Krakova a měli asi dvě hodiny čas. Dali jsme si zavazadla do skříňky (osm zlotých za jednu velkou skříňku na čtyři zavazadla) a prošli jsme si nedaleké centrum. V centru Krakova jsme byli s Marinou před sedmnácti lety a příjemně nás překvapilo, jak pěkné město to dnes je. Úplný magnet pro turisty, vše čisté, opravené, spoustu kavárniček, prostě úroveň. Zbytek zlotůvkové hotovosti jsme utratili v McDonaldu. Za deset minut jedenáct vyjel vlak na Prahu. Ve vlaku se nás průvodčí přímo zeptala, jestli chceme přes hranici. Nevěděl jsme kam míří, tak jsem se opatrně zeptal, je-li to možné. Nabídla mi dokoupení lístku za 2 zloté na osobu. To se nám líbilo. Po McDonaldu jsme však na hotovosti měli jen české koruny. Průvodčí to nějak divně přepočítala na osm korun na osobu (pak jsme zjistili, že to jsou poloviční lístky). Přes hranici jsme tedy přejeli legálně. V jednu hodinu (vlastně už pátek 15.7.) jsme tedy byli ve vlasti a už na nás čekal kamarád Milan, který nás odvezl autem k sobě do Havířova. Odtud jsme pak dojeli v sobotu 16.7. odpoledne vlakem do Kladna za levný víkendový tarif (stálo nás to 720,- Kč za všechny čtyři).