Výprava k hrobům předků

----- Úvod ----- Výdaje ----- Cestopis ----- Ostatní Foto ----- Další cestopisy... -----


Účastníci

Jarda (autor níže uvedených textů, e-m@il)
Marina (manželka; přes ni máme v Rusku všechny příbuzné a její předci tam mají hroby)
Filip (syn 16 let; autor www)
Sebastián (syn 13 let; náš nezletilý společník, na kterého jsme dostali nějaké slevy)

Před odjezdem

Tak se to ustálilo, že od roku 1990 každých pět let navštívíme naše příbuzné v Rusku. Když se blížil rok 2005 a tím další termín naší cesty, uvažovali jsme o detailech této cesty. Jelikož jsme v Rusku už byli několikrát, měl jsem tentokrát velké přání absolvovat tuto cestu autem. Benzín je na Ukrajině a v Rusku skoro o polovinu levnější než u nás, cesta by byla rychlejší a také levnější. Navíc mě povzbudilo, že nová ukrajinská vláda zrušila pro naše občany vízovou povinnost. Ukrajina se mi najednou zdála jako civilizovaná země, kde se nám nic špatného nemůže zdát a po Rusku bychom těch 500 km za Rostovem na Donu nějak přejeli.Do Ruska jsme však víza potřebovali, a tak jsem jednou v květnu vzal připravené vyplněné formuláře, které jsme stáhli z internetu, čtyři pasy (naštěstí děti je měli platné z minulé cesty) a pozvání, která nám tcháni v Rusku vyřídili (trvalo to tam přes dva měsíce a museli prý platit přes 3000 rublů), a postavil se do menší fronty na ruském velvyslanectví. Tam jsem ještě musel mladé úřednici Nataše odpovědět na otázky typu: "Kam jedete?" "Do Nevinnomyssku." "A kde je Nevinnomyssk?" "Ve Stavropolském kraji". "A kde je Stavropolský kraj? Není to Čečensko?" Naštěstí vtom se u ní objevil jeden kompetentnější pracovník, který jí schválil, že nám vízum může udělit. Zaplatil jsem 3600,- Kč - Sebastián dostal vízum jako nezletilý zadarmo - a dostavil jsem se na velvyslanectví ještě jednou za týden, abych dostal jsem pasy s vízy a s "migrační kartičkou", která je v Rusku stejně důležitá jako pas.

Zbývalo tedy rozhodnout způsob dopravy. Když jsme se ptali různých známých, kteří byli autem v Rusku, tak nám cestu autem nikdo nedoporučil. Stejně tak tchán v Rusku, který nám také úplně stejně tvrdil, že nás milice obere, jak to půjde, a to i na Ukrajině. Nakonec tedy zvítězily obavy o bezpečnost; Marina se bála, že bychom se stejně vraceli bez auta. Tak jsem musel naplánovat celou cestu za použití veřejné dopravy. Rozhodli jsme se, že do Lvova na Ukrajinu pojedeme autobusem, dále vlakem a zpět pojedeme vlakem do Lvova a dál se uvidí. Na internetu není problém zjistit veškeré spoje, takže jsme si vytiskli a vypsali všechny potřebné informace.